Ovocné stromy a keře na Lukavicku

Největšího rozmachu doznalo naše ovocnářství v 16. a 17. století, kdy byly Čechy nazývány ovocnářskou spižírnou. Pro vynikající jakost a kvalitu bylo ovoce z našich zahrad hojně vyhledáváno v cizině. Ovocné sady byly zakládány za humny, tedy za usedlostí. Bývaly oploceny. Sad vytvářel přirozenou krajinu před otevřenou přírodou, v spojitosti s dalšími sady pak okolo vesnice vytvářel stromový pás.Z nejstarších ovocných stromů, které se na Lukavicku pěstovaly, bylyhrušně tzv. „jadernice“, „přesedavky“ nebo „kamenky“, panenské jabloně, třešně ptačky a různá pláňata při staveních, jak uvádí dobové zápisy v kronikách. Mezi poli se leckde v trní ujala planá hruška. O ní se dochovala i lidová píseň: „Stojí hruška v širém poli, svršek se jí zelená, pod ní stojí má Andulka, je celá uplakaná.“ Tyto ojedinělé ovocné stromy začaly postupem času mizet. Kronika uvádí: „Tito ojedinělí samotáři však již mizí a s nimi trniny a nezbytné kamení v trninách, které naši dědové sypávali na mezi do trní. Jejich místa zaujímají řady štěpů mezi pole i do polí sázených.“  Kolem roku 1852 začal velkostatek Dolní Lukavice osazovat kolem cest a mezi pole ovocné stromy. Přičiněním Františka Margolda (1812-1877, hospodářského ředitele bylo založeno krásné stromořadí na lukavickém panství. Kronika se zmiňuje: „Stromořadí nejen zdejší krajinu okrášluje a půvabnou ji činí, ale též znamenitý příjem do hraběcího důchodu přivádějí.“

V Dolní Lukavici byla zámecká štěpnice (tj. ovocný sad, kterou založili Schönbornové.Staral se o ni pan Bouzek z čp. 124, kde se po chalupě říkalo „U Štěpařů“. Roku 1906 nechal hrabě Schönborn ve Snopoušovech postavit ve dvoře obytný dům. Na tomto místě dříve bývala ovocná školka, ve které pěstovali ovocné stromky. Podél aleje bylo ke školce po obou stranách vysázeno plno hrušní a jabloní, až u cesty ke Zlínu. Ostatní pole byla osázena ze všech stran švestkami a Snopoušovy byly v té době ovocnou velmocí. Na podzim, když švestky dozrávaly, se již zdálky modraly krásné a zdravé plody. Kolem roku 1926 začaly stromy stářím chřadnout, protože stromořadí nikdo neobnovoval. V letech 1938 - 1947 byl domek čp. 104 sídlem správce panství (pana Maxe Kanta) a nacházel se zde rozhlehlý ovocný sad, který čítal 154 jabloní, 50 hrušek, 124 švestek, 22 meruněk, 13 ořechů, 9 třešní, 49 vína, 277 rybízů, 10 angreštů. Kolem stavení bývaly dřívetaké ovocné stromy - jabloně, hrušně, třešně. Jelikož čp. 19 ve Snopoušovechpostavili Schönbornové pro své zaměstnance, někdy kolem roku 1900 jim sem přivezli několik tehdy neznámých keřů rybízu, angreštu a po nějaké době také sazenice rajčat.  Lidé ze Snopoušov i z okolí se sem chodili na tyto podivné rostliny dívat. Tehdy to bylo něco nového, neznámého a na vsi neobvyklého. Miroslava Legátová(*1944) rodačka ze Snopoušov vzpomíná, jak jako dítě chodila ke Kohoutům na statek: „Na zahradě měli mnoho keřů, např. červené a bílé maliny, rybíz, angrešt a také okrasné dřeviny, borovice a smrky.“

Ve Snopoušovech měli ještě další raritu –kolem rybníka Schönbornové nechali vysázet moruše. Tam se stromům dařilo, a i když v minulosti bylo již několik vykáceno, stále tam nějaké najdete. Moruše se začaly vysazovat v době Marie Terezie. Její patent z 3. června 1765 stanovil, že na morušové stromy nebude uložen žádný poplatek, daň. Dle pamětníků si je lidé svařili a mazali na vdolky.

V Dolní Lukavicise na Hořicinacházela dlouhá višňovka. Stávala tam dřevěná bouda, ve které v létě pobýval hlídač višňovky Josef Bočan. Místní děti mu chodily pomáhat s trháním a s přípravou k odvozu. V Krasavcích bylo hned několik višňovek. Měli ji Hrubých (čp. 20) na Zlíně, Vackovic (čp. 4) u cesty pod lesem,  Ryplovic (čp. 30) na Soudnejch a Přibáňovic (čp. 24) nahoře na Vrchu - ta byla největší. Další višňovka byla Na Grafitu. Karel Prach (*1949), krasavský rodák sdělil: „Často nás strejda  Šenkýřojchonil nahoře na Vrchu. Jednou přijelana kolech velká parta kluků ze sousedních vesnic. Když strejda spatřil ty tlupy, tak usoudil, že jedou zase k němu do višňovky.  Věděl, kam si schovávají kola, tak zapřáhl kobylu, vzal bryčku, zajel k poli a naložil kola do bryčky, v klidu jel domů. Přespolní kluci přišli do obilí pro kola a ta byla pryč. Více už psát nemusím, to si domyslete. Museli k němu domů a sami si to vyřídit u Šenkýřů - dnes by to řešil právník, odcizení kola, tenkrát možná bič, nevím.“

Kronika Krasavec uvádí: „Na podzim roku 1935 byly zakoupeny ovocné stromky od firmy Josef Balín Klatovy 120 jabloní, 50 hrušní a vysázeny. Jeden stromek stál 7 Kč a celková cena činila 2400 Kč. Dále zakoupili 31 švestek za 9 Kč jeden stromek. Ty byly vysázeny do rokle při okresní silnici za čp. 24.“ O čtyři roky později téměř všechny ovocné stromy. Mnoho sněhu přivodilo také katastrofální škody v obecním lese. Když v roce 1928 skončil provoz cihelny Josefa a Františka Ottových čp. 180, rozbourali v roce 1935 pec a pozemek bývalé cihelny se stal zahradou. Josef Otto ml. zavezl hliniště a vysázel ovocné stromy. V průběhu 30. let se zde postupně vysazovaly jabloně, švestky, rybízy a na stráni víno. Kolem Lišic dříve bývaly meze a na nich se dařilo ovocným stromům. V lokalitě, kde se říká „Za hrušky“ stály asi čtyři hrušně. Za nimi se táhl dlouhý pruh švestkových stromů. V roce 1949 vysázel pole ovocnými stromy Václav Švajcrz Krasavec čp. 9 za svoji zahradou.

V roce 1950 a 1952 byla velká úroda švestek. Vzpomíná na to také Václav Nohavec z Krasavec: „Na poli za humny jsme měli švestkovou alej.  V roce 1952 byla přímo nadúroda. Všichni jsme česali švestky, dávali je do dřevěných bedýnek a nakládali na vůz. Na aleji stál kůň s vozem. Jak jsme postupovali v trhání na aleji, tak jsme popojížděli s koňmi. Česali jsme až do večera, dokud jsme nenaplnili prázdné bedýnky.“To byly asi jedna z posledních vzpomínek. Ovocné stromy na mezích byly v 60. letech 20. století vykáceny, protože meze byly rozorány a spojeny ve velké celky. Ovocných stromů stále ubývá.

Mgr. Eva Horová