Obec Dolní Lukavice
obecDolní Lukavice

Jaroslav Kasl

Pan Ing. Jaroslav Kasl #bydlí v Ostrově nad Ohří a je rodákem z Dolní Lukavice z čp. 113. Dodnes u něj přetrvává silný vtah k rodnému kraji a k Lukavici obzvláště. Napsal několik povídek se vztahem k dolnolukavicku, všechny se váží ke skutečným událostem , osobám nebo významným budovám. Jsou publikovány jak v místním, tak i v regionálním tisku, rovněž ve vlastivědném sborníku „Pod Zelenou horou“. Nejznámější z nich, „Američan“ a „Američanka“ jsou uveřejněny na těchto webových stránkách i v anglickém a německém překladu. Při pravidelných návštěvách rodné obce pan ing. Kasl nezapomene navštívit kromě svých vrstevníků také starostu obce, ač je mezi nimi věkový rozdíl jedné generace.

##

Ing. Jaroslav Kasl - napsal o nás povídky:

Američan
Američanka

Pan učitel dolnolukavický  
Riga, pes lovecký
Sýpka kontribučenská vzpomíná
Důstojné postavení učitele ve společnosti
Kdo byl Karel Chmelíř?
Velký požár v Dolní Lukavici v r.1849
Sto devadesáté výročí školy v Dolní Lukavici
Od založení židovského hřbitova v Dolní Lukavici uplynulo 350 let
Dolnolukavická pošta je stoletá
Franz Joseph Haydn

 

Američan
Jmenoval se John Shobey. Zůčastnil se 6. června 1944 invaze vojsk západních mocností na pobřeží Normandie. Jako příslušník americké specielní jednotky Ranger, bojoval při vylodění v úseku Omaha. Konec 2. světové války ho zastihl v Plzni, pak se přesunul do Dobřan a nakonec 16. května 1945 zakotvil se svoji jednotkou Ranger v Dolní Lukavici. Bylo mu 26 let, ale vypadal mladší. Uniforma zdůrazňovala jeho štíhlou postavu. Z pod světlého obočí se blýskaly veselé oči, ve kterých bylo takové zvláštní šibalství. Byl to takový sympatický kluk se stále rozcuchanou čupřinou vlasů. Místním děvčatům se líbil, ale nevěděla jak si ho získat. Zdenička o něho nejevila zájem. Zdál se jí starý a bylo zde tolik mladších. Při zábavě, kterou pořádali američtí vojáci před místním zámkem, John požádal Zdeničku o tanec. Maminka usoudila, že jim to spolu sluší a pozvala Johna na návštěvu. Jak se spolu domluvili, bůh ví. Zdeničce bylo skoro 16 let, a tak láska bylo něco nového, co ještě nepoznala. John si zvykl na návštěvy u zděnčiných rodičů. Se zájmem pozoroval jak se koncem června vesnice připravuje na svojí první mírovou pouť. Ve všech domácnostech se uklízelo, pekly se koláče, domky se oblékaly do slavnostního hávu. John pomáhal Zdeničce a hlavně byl zvědav na tu „pauť“. Zdenička v té době pracovala v Plzni. Pouťové přípravy byly v plném proudu. Na dvorku maminka s babičkou ve starých neckách praly záclony. Maminka si všimla, že na zemi leží jakýsi drát, vedoucí od domovních dvířek k domu. „Kde se tu vzal ten nepořádek?“, pomyslela si. Uchopila drát a s výkřikem klesla k zemi. Babička přispěchala na pomoc ale i ona zasažena eletrickým proudem padá do trávy dvorku. Kromě obou žen nebyl v domku nikdo. Snad sousedé zaslechli výkřiky a přispěchali na pomoc. Vyhledali Johna a ten přijel společně s vojenskou ambulancí a s ní americký vojenský lékař. Pořád byla ještě naděje. Doktor se sklonil nad ležícími ženami. Pomalu se narovnával a z jeho tváře bylo znát, že není již naděje žádná.
Zdenička zůstala na všechno sama. Nedávno odrostla dětským střevíčkům a bezstarostný čas uťal krutý osud. Dívka se nyní musela postarat o domácnost, o tatínka i bratra. Musela vařit, prát, starat se o malé hospodářství. John těšil, pomáhal. Znal mnoho z válečného řemesla, ale mírumilovnou kozičku podojit neuměl. Kdo nezažil, těžko uvěří. Neuvěří! A život šel dál. Proud času pomalu hojil rány. Osud nové rány připravoval. Pobyt jednotky Ranger v Dolní Lukavici končil a 6. srpna se vojáci přesouvali do Holýšova. Zdeničce odcházel přítel nebližší. John z Holýšova, na kole, několikrát přijel za Zdeničkou. Ale osud pracoval ve strojovém rytmu. Vojáci se vraceli do Států. Zůstaly jen vyměněné adresy a vzpomínky. Čas ubíhal. Zdenička přivykala tomu, že John na ní zapomněl. Ale nezapomněl. Napsal dlouhý dopis adresovaný Zdeniččině tetě. Měl důvod, že nepsal přímo Zdeničce. Po přeložení dopisu se dozvěděli, že John se vrátil do Clevelandu ve státu Ohio k manželce a dvěma dětem. A že pracuje v obchodě, který vede jeho manželka. Omlouval se, že jim tuto skutečnost nesdělil dříve a nabízel přátelství. Zdenička i tuto zprávu nesla statečně a nabízené přátelství neodmítla. Odepsala a následovaly dopisy další. John psal, že obchod nevynáší a že přešel pracovat do clevelandských oceláren. A pak jednou mu Zdenička odepsala, že se vdala. V roce 1950 byl John Shobey, v době válečných akcí v Korei, znovu povolán do armády, zařazen do 2. sledu spec. skupiny Ranger a patnáct měsíců byl připraven odjet do války. Korespondence pokračovala, život v obou rodinách probíhal normálně. John i nadále pracoval v ocelárnách. V roce 1962 stačila malá chvilka nepozornosti a mohutný lis vzal Johnovi čtyři prsty na levé ruce. V roce 1964 Shobeyovi prodávají svůj starý dům a kupují nový. Splátky jsou vysoké, John přijímá druhé zaměstnání. Bojových akcí ve Vietnamu v roce 1965 se John nezúčastnil. Přiblížil se rok 1966 a John z manželkou Thelmou přijeli ke Zdeničce a její rodině na návštěvu. Pobyli krátce a pozvali Zdeničku a jejího muže k návštěvě USA. Situace v Československu se lepšila, ale na cestu do Ameriky Zdenička odvahu ještě nenašla.
A osud nehodlal být milosrdný. V roce 1977 zemřela Johnovi manželka Thelma. Zůstal sám se synem a dcerou. Skoro každý následný rok přijížděl do Dolní Lukavice. Bojoval proti smutku. Při návštěvě v roce 1980 ho doprovázela dcera Sandra. V roce 1981, po 27 letech těžké práce v ocelárnách, v necelých 62 letech odchází do důchodu.
Osud nechtěl být ani po tolika letech milosrdný. V roce 1986 přijížní opět John do Dolní Lukavice. Netuší, že doprovodí manžela Zdeničky na poslední cestě. John opět nabízí pomoc. Zdenička nemůže přijmout. Čas hojí i tvrdé rány osudu. O rok později se Zdenička vydává prvně do Spojených států. Pak následují další návštěvy. John je dobrým hostitelem i průvodcem. Ukázal Zdeničce celý sever Spojených států. Nabízel jí společný život v Americe. Ale, Zdenička se vždy ráda vracela do Čech ke svým dětem a vnoučatům. Mnohokrát byla ve Státech. I John byl několikrát v Československu. V roce 1991 přebírá od primátora Plzně historickou pečeť města.
Přiblížil se den velkého rozhodnutí. John přenechává svůj dům dceři Sandře. V roce 2001 byla v USA civilní svatba. Do společného manželství vstoupili: Američan John Shobey a Zdenka Kohoutová. John obdržel povolení k desetiletému pobytu v České republice. Jak sám říkál: „To je dost, to mi stačí.“ Doléhaly na něho různé neduhy stáří. Špatně se mu dýchálo, ledaco ho bolelo. Často v bezesných nocích si John myslel, že se na něho dívá jeho osud. Přiznal se, že kdyby nebylo Zdeničky už by tu dávno nebyl.
Životním krédem Johna Shobeye bylo: „Better day will come!“ – „ Lepší den přijde!“
Bývalý americký voják John Shobey již není mezi námi. Zemřel 3. Března 2003 ve věku 84 let. Je pochován na novém hřbitovu v Dolní Lukavici.

  Američanka
Už jí bylo přes osmdesát let, když přijela do naší vesnice. Cestovala přes moře parníkem. Velice si považovala, že na lodi byla nejstarší občankou a tancem jí poctil kapitán. Psal se rok 1939. Evropa žila v napětí, co přinesou příští měsíce, roky? Hovořilo se o tom, že bude válka. Nedala na sebe dlouho čekat. V září téhož roku se rozpoutaly válečné boje na polském území a pak se válečný požár rozhořel po celé Evropě.
Stará paní se zabydlela u svých známých. Obyvatele vesnice ji vzali na vědomí, ale bylo toho všude plno, událost stíhala událost a ta paní měla takové divné americké jméno, kdo by si ho pamatoval. Prostě byla to Američanka.
Vysoká, štíhlá, pro někoho snad i hubená. Nosila dlouhé černé šaty, které se skoro dotýkaly země. Z asketické tváře se dívaly černé oči. Vlasy měla také černé, trochu prokvetlé, stočené do drdůlku. A to všechno bylo schováno pod takovým zvláštním plochým kloboučkem. U nás ve vesnici nikdo takový klobouček nenosil. No, Američanka byla jiná a vzbuzovala respekt. Zvláště u nás – kluků.
Bylo-li příznivé počasí, obyčejně když svítilo sluníčko, stará paní chodila na procházku do zámeckého parku. Kráčela pomalu, rovná jako svíce, lehce se opírala o tenkou hůlčičku, nahoře zahnutou, dole opatřenou kovovým bodcem. Nikdy nespěchala, kráčela pomalu. Vážná, jen trochu jakoby lehký, zasmušilý úsměv se mihl na její tváři.
Po pískové cestičce obešla zámek a opět velice pomalu se vracela domů. Ale čas válečný se řítil velice rychle. Každý den přinášel nové a nové události. V tom strastiplném čase přešlo několik válečných roků.
Konečně tu bylo jaro pětačtyřicátého. Na obloze se stále častěji objevovaly bílé pruhy, které za sebou zanechávaly americké bombardovací svazy. Hloubkaři ovládali nebe a vrabci na střeše si cvrlikali, že válka se blíží ke konci. Jak čas ubíhal, přinášel každý den něco nového, zajímavého. Na starou paní si v té době nikdo ani nevzpomněl. Pravda, bylo už několik slunných dnů, ale Američanka na oblíbenou procházku nevycházela. Povídalo se, že polehává.
Události však nabraly nevídané tempo. Prvního května ráno se objevila na vysoké triangulační věži, která stála na pokraji lesa Háj, československá státní vlajka. Minulo několik dnů, bylo 5. května a od úst k ústům šla zvěst „ V Praze vypukla revoluce, je po válce !“ Pro nás kluky to byla událost prvního stupně. A což potom druhý den, když se do naší vesnice nahrnuly americké tanky, auta, jeeppy a na nich vojáci – Američané. Nadšeně jsme je vítali. Nerozuměli jsme ani slovo, ale to nebylo tak důležité.
Štáb americké vojenské jednotky se ubytoval na zámku, vojáci postavili své stany v zámeckém parku. Ve vesnici to bylo jako ve včelím úlu. Pletli jsme se mezi auty a mezi vojáky, kteří stavěli stany. No co vám mám povídat, byl to takový radostný zmatek. Ale zmatek v armádě? To by nešlo.
Vojáci uzavřeli zámecký park, na přístupové cesty postavili stráže a civilnímu obyvatelstvu byl vstup zakázán.
Jedna ze stráží měla stanoviště při vstupu do zámeckého parku, nedaleko zámecké budovy.
Za několik dnů se počala vesnice uklidňovat a život se vracel do normálních kolejí.
My kluci jsme se tak rychle nezklidnili. Byli jsme pořád nablízku amerických vojáků a navazovali jsme kontakt . Zvláště jsme si oblíbili stanoviště na kraji zámeckého parku. Nedaleko byl takový malý plácek, na kterém jsme hráli fotbálek. Vyhlíželi jsme k vojákovi na stráži v očekávání, že od něho něco dostaneme. Tu nás zavolal, dal nám žvýkačku nebo čokoládu, někdy i nějakou tu cigaretku.
Na starou paní jsme si opravdu ani nevzpomněli.
Až jednou. Bylo takové ospalé květnové odpoledne. Vojáček na strážním stanovišti se kolébal na židli, pušku měl opřenou o malý stoleček, přilba se mu svezla hluboko do očí. Dnes to nevypadalo že něco dostaneme a tak jsme se věnovali fotbálku. Když tu najednou jsme zpozorněli. Na samém počátku pískové cestičky se objevila černá postavička a velice pomalu pokračovala v chůzi do zámeckého parku. Hůlčičkou šramotila o kamínky v písku. Zanechali jsme hry a pozorovali co se bude dít.
Voják u stolečku se nepřestával kolébat na židli, zřejmě si příchozí ještě nepovšiml. Stará paní se blížila k jeho stanovišti. I my jsme šli blíže. Tu se voják pohnul, posunul si přilbu, aby lépe viděl, ale ještě se nevzrušoval. Pomalu se postavil. Stará paní se blížila. Civilní osoby mají vstup do zámeckého parku zakázaný. Voják u stolečku již stál, v jedné ruce držel pušku a druhou rukou naznačoval příchozí, že dál nesmí, že se musí vrátit.
To nás kluky velice zajímalo, co bude dál? Stará paní už byla několik kroků od vojáčka. Ten uchopil pušku do obou rukou, položil si ji vodorovně na prsa a pohyby vpřed a vzad naznačoval svůj úmysl, který vyjadřoval přesně. Zpátky, dál se nesmí! Ne tak stará paní. Postoupila těsně k vojákovi. Ten, viditelně zmatený , počal paní vysvětlovat, že nemůže pokračovat do parku , že je to zakázané a on, že je tady na stráži. To si myslím, že asi povídal a byl jisto jistě přesvědčený, že stará paní mu stejně nerozumí. Ta se na vojáčka jak se nám zdálo, pobaveně dívala a když skončil svůj monolog, stará paní se mu podívala přímo do tváře a teď to začalo. Čistou „amerikánštinou“ mu počala vysvětlovat, že už tady chodí mnoho let, že je to její pravidelná vycházka a že jí nemá co zakazovat. Tak to asi povídala. Vše jsme slyšeli, ale nerozuměli ani slovo. Zato vojáček rozuměl všemu. Vytřeštěně na starou paní zíral. Zdálo se nám, že je trochu menší. Pušku stále svíral vodorovně na prsou a nevěřil vlastním uším – vždyť ta stařenka mluví jeho mateřštinou. Stará paní skončila. Zvedla hůlčičku a špičkou jemně bodla vojáka do prsou. Ten, ještě v transu, poodstoupil o krok dozadu a stará paní pokračovala ve své procházce směrem do parku. Voják za ní ještě několik okamžiků hleděl, pak se rychle otočil, opřel pušku o stoleček, uchopil polní telefon a rychle točil kličkou. Podával hlášení, až mu hlas přeskakoval. Zvědavostí jsme ani nedýchali. Zajímalo nás, co bude následovat. Stará paní pokračovala v procházce.
Tu se najednou pootevřela těžká, dřevěná vrata zámku a skulinou vyhlédli dva američtí důstojníci. Rozhlédli se a namířili si to přímo ku staré paní.
Salutovali, něco povídali, pak vzali starou paní mezi sebe a všichni tři se vydali k zámku. „Tak, a teď ji zatkli“, prohodil někdo z nás. Na nic jsme nečekali a tuto velikou novinu jsme běželi rozhlásit do celé vsi.
Udělali jsme chybu. Jak jsem se později dozvěděl, věci se odvíjely úplně jinak. Starou paní přijal velitel americké vojenské jednotky, sešli se ostatní důstojníci na náhodné, ale zajímavé besedě. Pak všichni starou paní vyprovodili až k jejímu domovu.
A co bylo dál? Od této chvíle mohla stará paní chodit do zámeckého parku jako dříve. Vojáček na strážním stanovišti se usmíval a co víc, vždy staré paní salutoval. Pro všechny americké vojáky to byla čest se starou paní promluvit několik slov a nebo ji jen tak pozdravit.
A co ten první, se kterým se potkala toho ospalého květnového odpoledne? Bylo to pro něho jistě největší překvapení, které zažil na konci své dlouhé válečné cesty Evropou v západočeské vesnici – Dolní Lukavici.

Kasl Jaroslav
Ostrov

Pro redakci :
„Američanka“ se narodila 30. května 1858 v Dolní Lukavici č.p.51, dívčím jménem Marie Hrubá. Do Ameriky odjela se svými rodiči a třemi sestrami v roce 1883. Zde se vdala a přijala jméno Jursíková. Ze spojených států se periodicky, vždy na několik měsíců vracela do Dolní Lukavice. Okolo roku 1925 si zde nechala postavit od svého synovce Josefa Hrubého domek, který doposud stojí a má č.p. 161. Pokud paní Jursíková v domě nebydlela, sloužil v zimním období jako vývařovna polévky pro místní i přespolní školáky až do roku 1938, kdy se stará paní naposled vrátila ze Států do Dolní Lukavice. Po válce, asi v roce 1949 to už bylo paní Jursíkové přes 90. let, počala strácet paměť a orientaci. Rodina se rozhodla, svěřit ji do péče do ústavu pro přestárlé ve Šluknově, kde krátce na to zemřela.

Ing.Jaroslav Kasl
Na Kopci 1236 
363 01 Ostrov

 Pan učitel dolnolukavický

Učitel učí, učil a učit bude. Je to jeho práce, jeho poslání. Ne vždy byla jeho práce doceněna finančně nebo společensky. Byly doby, a o těch bych chtěl psát, kdy na vesnici byla škola spíše nutné zlo a učitel sluha pro všechny. Psal se rok 1795. 
V Dolní Lukavici byla koncem XVIII století stará církevní triviální škola. Přízemní, dřevěná budova, spíše kůlně se podobající. Okna jednoduchá a v jediné místnosti se tísnilo 60 – 70 žáků. Vyučovalo se převážně v zimě, protože v létě bylo pro děti hodně práce v domácím hospodářství. Rodiče plnili robotní povinnosti, děti pomáhaly pasením husí a dobytka. To počínalo brzy z jara a trvalo až do napadnutí sněhu. V zimě byla situace jiná. „Co by zlobily doma, ať jdou do školy.“ Řekla ne jedna máma. Učiteli, poraď si! Ale ani ve škole to neměly lehké. Vítr cloumal jednoduchými okny a mráz se proháněl mezi dřevěnými masivními lavicemi. Jak se zahřát, aby při psaní na břidlicové tabulky, se mohly pohybovat dětské prstíky?
Topení staré školy zabezpečovala vrchnost tím, že dávala ročně dva sáhy (6,2 m3) polenového dříví. Byl to deputát a tak se neví bylo- li dříví určeno pro učitele samého a nebo také pro vytápění školy. (co to bylo dva sáhy, když k vytápění rodinného domku se potřebuje cca 25 – 30 m3 dřeva). Ale v té době jak je zaznamenáno ve školní kronice, …dítka k topení školy polínka nosívala… To se ale již roku 1798 změnilo, když krajský školní komisař pan Prokop Šejba na slavný úřad lukavský následující obce zavolal a protokolem se stanovilo, aby to nedůstojné nošení polínek dříví navždy přestalo, že obec dolnolukavická jeden sáh dříví, hornolukavická půl sáhu, Lišice jeden sáh, Krasavce jeden sáh a Snopoušovy půl sáhu polenového dříví vždy na konci září každého roku do lukavické školy dodají a dovezou. To pro starou školu postačilo, protože jedním topením se vytápěla škola i obydlí učitelovo.
Jiná situace nastala, když v roce 1813 byla postavena škola nová, která měla dvě učebny v patře a učitelův byt v přízemí. Opět se pro vytápění potřebné dříví nedostávalo, muselo se znovu jednati. Pro každou školní světnici bylo potřeba ročně 6 sáhů a pro nedělní opakující vyučování 2 sáhy dřeva. Jednání dopadlo dobře a škola dostatečným dřívím opatřena byla.
A jaké povinnosti měl v té době lukavický učitel? Kromě vyučování dítek musel při chrámu Páně sv. Petra a Pavla zvoniti jak ráno, v poledne i večer Ave Maria. Dále byl povinen zvoniti všemi zvony při všech veřejných shromážděních. Měl za povinnost zvoniti při úmrtí farníka, hodinku smrti a rovněž zvoniti při pohřbu, hranu. Povinnosti pro učitele velice obtížné. K tomu ještě každý všední den musel při mši sv. posluhovati. Ale to nebylo zdaleka vše. Když šel duchovní k nemocnému (zaopatření), třeba i v noci, musel učitel jíti s ním. Protože učitel tyto práce zastati nemohl, posílal větší chlapce ze školy, aby v poledne, nebo ráno, nebo při pohřbu zvonili. Za to jim dával tři nebo čtyři krejcary. Ale co užil strachu, aby se žádné neštěstí nestalo, neb tehdejší chlapci nezlobili o nic méně než ti dnešní. Také k nemocnému z duchovním ve dne posílal za sebe chlapce. Když ale nebylo nikoho, musel učitel nebo jeho pomocník jíti sám. To samé bylo i v noci. Za co pak vyučování druhý den stálo kronika nehovoří. Učitelův plat zabezpečovala vrchnost a částečně obce. Byl převážně naturální. Tak např. v roce 1790 dostával učitel ročně od milostivé vrchnosti lukavické jako deputát dva sudy ( 490 litrů) piva. Sud piva byla čtyři vědra. Vrchnost nedávala nic zadarmo a tak:
1 vědro – za dělání muziky při vysvěcení chrámu Páně
1 vědro – muzika o posvícení na sv. Havla v zámecké kapli
1 vědro – muzika o pouti v chlumčanské kapli
1 vědro – muzika na sv. Jana v zámecké kapli
1 vědro – jménem Koledy
1 vědro – jménem Jezulátka, kdy se každý rok během devíti dnů v zámecké kapli v adventě
držela pobožnost a učitel musel býti vždy přítomen
2 vědra – od natahování kostelních hodin, ale protože kostelní hodiny od jisté doby zámečník
nebo hodinář natahovali, učiteli ten půl sudu piva odpadl a tomu kdo nadále hodiny
natahoval se již pivo nedávalo, ale dostával každoročně tři míry žita ( 1 míra = 61,5 litru)

V roce 1795 dostával lukavický učitel deputát v tzv. posnopném v slámě. Tento deputát odváděly příslušné obce následovně: obec lukavická ,každý sedlák 3 snopy žita, 3 pšenice, ječmene a ovsa. Celkem 12 snopů. Tudíž :
Z Dolní Lukavice: pšenice 1 mandel 6 snopů, žita 1 mandel 6 snopů, ječmene 1 mandel 6 snopů, ovsa 1 mandel 6 snopů. Celkem 5 mandelů 9 snopů. (1 mandel = 15 snopů).
Z Lišic po dvou mandelích – celkem 8 mandelů.
Z Horní Lukavice po osmi snopech – celkem 2 mandele 2 snopy.
Z Chlumčan (panství lukavické) pšenice a žita po devíti snopech. Celkem 1 mandel 3 snopy.
Z Vodokrt, Krasavec a z Oseka dostával lukavický učitel ročně českou mírku (5,8 litru), neb 1/16 stricha (1 strich = 93,6 litru) od každého sedláka žita a to proto, poněvadž ty tři vesnice patřily dříve farností k chrámu Páně do Vícova a když pak byly přivtěleny k chrámu Páně lukavickému, odváděly to co dříve do Vícova. Ještě v roce 1798 lukavický učitel dostával každého roku od vrchnosti forku sena a otavy, ale regierugsdirektor Gorg toto zrušil a v roce 1800, když se učitel o to ucházel bylo mu sděleno, že to jen úředníci dobrovolně učiteli dávali a že to nikde není zapsáno pročež to přestali dávat jednou pro vždy.
V roce 1800 dostával učitel od lukavického kostela za prokázané služby:
Celoročně 12 zlatých, za dušičky zvonění 1 zl 30 kr. Učitel měl ještě od kostela jiné požitky. Při tzv. fundačních mších za muziku:
za hraběte Martina Stiftung 1 zl 42,5 kr
za hraběte Hrobitzke 21 kr
za knížete z hatzfeldu 1 zl 30 kr
za Excelenz hraběte Schonborna Hugo damiana 3 zl
celkem 6 zlatých 33,5 krejcaru

ještě další příjmy od kostela:
k slavnostem ročně 3 zl 30 kr, na struny 45 kr, pro muzikanty ročně 2 zl 40 kr, též pro muzikanty od chlumčanské kaple 2 zl. Celkem 8 zl 55 kr.
Na lukavické škole od roku 1809 do roku 1853 působil učitel Jan Levý narozen 17.4.1782 – zemřel 9.1.1853.
A jaké je zabezpečení učitelů dnes? Určitě lepší než bylo před dvěma sty lety. A jaké bude příště? Doufejme, že lepší než je dnes.

Jaroslav Kasl, Ostrov
 

 Riga, pes lovecký.

Před více jak padesáti lety se vždy na podzim v Dolní Lukavici konaly hony na bažanty a zajíce. Na tuto událost jsme se my kluci moc těšili. Doma jsme měli psa Rigu, krátkosrstého ohaře. Můj otec, vášnivý nimrod, říkal, že je to pes lovecký. Brával ho sebou na podzimní hony jednak proto, že se to slušelo a také proto, že Riga ledacos uměl. Pracoval dobře v poli, vystavil pernatou, dobře aportoval koroptve, bažanty i zajíce a na škodnou byl ostrý. Neváhal skočit do studené vody rybníka pro sestřelenou divokou kachnu – březňačku. Měl i jinou, pozoruhodnou vlastnost. Dovedl se uprostřed honu přeměnit ze psa loveckého na psa honícího. Pozoroval, jak se lovci marně snaží skolit unikajícího zajíce z kruhové leče. Tu dospěl k závěru, že nadešla jeho chvíle, aby zachránil čest honu. Dlouhými skoky se vydal za prchajícím zajícem. Marné bylo volání jeho pána, aby se vrátil. Zajíc kličkoval, pelášil, Riga za ním. Po nějaké chvíli utýraný zajíc se posadil a pozoroval, co dělá jeho pronásledovatel. Ten také seděl. Těžce oddychoval, kňučel a jazyk mu visel z mordy. Zajíc se dal opět do pohybu, Riga ho následoval. To se opakovalo několikrát. Nakonec Riga usoudil, že zajíce nedohoní, zapomněl, že chtěl zachránit čest honu a vrátil se domů. Zalezl do svého domečku, přední běhy vysunul kruhovým otvorem, položil si na ně hlavu a jeho moudré oči říkaly: „Celej ten váš hon mi může bejt ukradenej.“
Ing. Jaroslav Kasl Ostrov

 Sýpka kontribučenská vzpomíná

Procházíme-li našimi vesnicemi vidíme, že v mnohých jsou docela zachovalé památky. Tu kaplička, boží muka, památný strom v širém poli, tu studánka, někde zámek, škola, kostel, selský statek, apod. Připomínají nám práci těch, kteří zde žili a pracovali před námi. Každá taková památka má svoji minulost, svoji architektonickou hodnotu svoji historii. Neměli bychom chodit kolem ní se zrakem lhostejným aniž nás napadne otázka po její minulosti a jejím osudu.
Jednou z takových vesnic je i Dolní Lukavice. Zde je několik pozoruhodností. Předně je to barokní zámek se zámeckou kaplí, pivovar, kostel sv. Petra a Pavla a stará škola postavená v roce 1813. Další zajímavou stavbou je obecní sýpka. Byla postavena v roce 1832, to bylo ještě poddanství a robota. Státním zřízením byla monarchie. Z Vídně ovládal svoje národy císař František I (1792 – 1835). V Praze se právě narodil Josef Zítek budoucí architekt a stavitel národního divadla. V Přešticích se Pepíček Hlávků, pozdější slavný stavitel Dr. Josef Hlávka, pokoušel o svoje první krůčky. V lukavickém zámku sídlil Bedřich Karel Josef hrabě ze Schönbornu (1781 – 1849). Od samého počátku se sýpce počalo říkat „sejpky“. Říká se jí tak dodnes. Byla určena pro uskladnění obilí, jak určoval patent vydaný 9. června 1788 vídeňskou vládou. Byly to tzv. sýpky kontribučenské. Viz. Hlasatel č. 3, červen 2003. Roky běžely, sýpka plnila svůj účel a mohutná budova měnila pomalu svoji zvláštnost v obyčejnost. Dnes stojím před sýpkou, kde jsem si jako malý kluk pod korunami mohutných lip hrával. Trochu zestárla od doby co jsem jí viděl naposled, ale jen trochu. My lidé si hodně pamatujeme, ale každým rokem více a více zapomínáme. A co sýpka, také si pamatuje? Zkusil jsem to. Bylo ticho jen mírný větřík hladil listy košatých lip. Posadil jsem se do stínu jedné z nich, cítil omamnou vůni květů a snažil se naslouchat, jak sýpka vzpomíná.
- Od samého počátku mě začali říkat sejpky. Byla jsem chloubou a ozdobou vesnice. Když mě bylo asi deset roků, narodil se Karel hrabě Schönborn, pozdější majitel lukavického panství. Pamatuji se jak vyrůstal, i to, když se ženil s Johanou princeznou Lobkovicovou. Byla to hodná paní, ale brzy zemřela. Hrabě se znovu oženil se Zdenkou Karolinou Šternberkovou. – „Zajímá tě to?“ ptala se sýpka. Přikývl jsem. I lípa pokývala svojí korunou. Také naslouchala.
- Když jsem prožívala abrahámoviny v roce 1882 to byla veliká nouze. Lidé odcházeli pracovat do ciziny. Z Lukavice odešlo několik rodin. Vzpomínám Františka Hrubýho, jeho ženu Marii a čtyři dcery Marii, Barboru, Filoménu a Kateřinu. Odešli za prací do Ameriky. Časy byly zlé. Práce nebyla, dětí hodně, jak je uživit, když bylo tak málo půdy? Panských polí bylo dost. Pamatuji se, jak tady, po cestě, kolem mne jezdil v kočáru hrabě Schönborn a obhlížel svoje panství. To byl kočár ! Na kozlíku livrejovaný kočí, do kočáru byly zapřaženy tři páry běloušů. Vesničané ustupovali na okraj cesty, smekali čepici a pan hrabě jim blahosklonně kynul. Oj to byly časy! – Sýpka se na chvíli odmlčela, jakoby se zasnila, ale pokračovala ve vzpomínkách.
- - Když mě bylo skoro 80 let, zemřel pan hrabě. Potom následovaly samé smutné věci. Za několik roků vypukla světová válka. Vesnice se skoro vylidnila. Mnoho mužů muselo odejít do války. Nerada na to vzpomínám. Smutek zahalil každé stavení. Potom přicházely zprávy nejkrutější, oběti války – padlí.
- Život šel dál, tak je to chlapče, bolest, slzy, žal, smutek a já se na to dívala.
- Ale vše jednou skončí. I válka. Vlály prapory, lidé si svobodně vydechli. Vojáci se vraceli domů. Byla radost v rodinách, kde máma vzala do náruče svého syna. Byl smutek, kde mámina otevřená náruč zůstala prázdná. Marně děti čekaly na svého tátu, ženy na své muže. Dvacet čtyři se jich nevrátilo. Taková malá obec, taková veliká oběť. Ale vrátili se i ti, kteří bojovali za svobodu čs. národa – hrdinové – legionáři. I do Lukavice se jich vrátilo několik. Byla jsem z toho celá popletená. Svoboda – republika. Radost – smutek.
- Léta plynula. Čas odvál vše k zapomnění. Lidé si povídali, že se budou přidělovat pole. Říkali tomu pozemková reforma. Mě se lépe líbilo slovo parcelace. Tomu jsem rozuměla.Rozdělí se velké lány na menší a ty se dají potřebným, kteří na nich budou pracovat. Při rozdělování vesnice na své hrdiny nezapomněla. Tady hned přes silnici – otočil jsem hlavu – ano tam bylo první políčko, které dostal ruský legionář. Hned vedle něho francouzský legionář, potom zase ruský a další. Byla to nejlepší půda, nejblíže k vesnici. Vojáci vyměnili pole válečná za pole orná. Pot, dřina, palčivé mozoly na ztvrdlých dlaních jim zůstaly. Byli šťastni.
„A pamatuj si“ , zabořila se sýpka do mých myšlenek „půda vás lidi živí a živit bude! Važte si jí!“ Opět se odmlčela. Vzpomínala, co by mně ještě pověděla. Byla unavená. Už se jí asi vyprávět nechtělo. Mírný vánek čeřil koruny lip. Připozdívalo se. Nakonec mně sýpka poradila: „Zajdi se podívat na hřbitov, tam jsou všichni o kterých jsem ti povídala. Já se na ně odtud dívám a vzpomínám.“
Slunce se sklánělo k západu, unavený den se měnil v tichý podvečer. Rozloučil jsem se se sýpkou a dle její rady se vydal ke hřbitovu. Sýpka měla pravdu. V čele, na čestném místě, upravený hrob a mramorová deska spola zakrytá břečťanem říká, že zde odpočívá Karel hrabě Schönborn a jeho druhá manželka Zdenka. O něco níže jsou hroby legionářů. Jsou zde všichni. Jen těch 24 chybí. Jejich jména jsou vyryta do desky pomníku umístěného v malém, upraveném parčíku uprostřed vesnice. Jejich mrtvá, v prach přeměněná těla jsou rozeseta po evropských bitevních polích. Jejich hroby nikdo nenajde. Platili životem a nedostali nazpět. Zemřeli, jelikož zákony kázaly jim.
Soumrak se ukládal na hřbitov, když jsem odcházel. Bílá brána hřbitova svítila do houstnoucího šera, stěží jsem přečetl nápis: „Co jste vy, byli jsme my. Co jsme my budete vy“.
Pravdivá slova, týkají se nás lidí. S pokorou se nad nimi zamysleme, než v prach se obrátíme. 
                                                                                                           Ing. Jaroslav Kasl
                                                                                                                           Ostrov

 Důstojné postavení učitele ve společnosti
Společnost hovoří o tom, jak důležité je učitelské povolání, že je to vlastně poslání. Vzdělanost je základem každé společnosti atd. Ale, když přijde na hmotné zabezpečení učitele – ouha. Není na čem se dohodnout. Najednou se zjistí, že státní pokladna je chudá a vezmi si na dlani chlup, když tam není, když je jedna kapsa prázdná a druhá vysypaná – milý učiteli. Je něco nedořešeného v našich zeměpisných pásmech. Ne jinak tomu bylo před 150 lety.

Toho roku 1855, dne 14. června se uskutečnila, na základě ministeriálního nařízení z 8. dubna 1854 č. 12749, na dolnolukavické faře komise, která měla vyřešit zvýšení školního platu učiteli. Byl přítomen c.k. okresní pan komisař Šimek, Velebný pán farář Jan Kiesl, tehdejší učitel Jiří Štefl, místní školní dozorce Matěj Sezl a představení obcí patřící k lukavické škole.

Pan c.k. komisař zahájil jednání dojemnou řečí. Všem přítomným na srdce kladl, jak důležité jsou školy pro veškerenstvo, jak potřebné pro stát a jednotlivé obce. Řeč tato se všem představeným obcí líbila a každý obdivoval výmluvnost mladého pana komisaře. Řekl, že k udržení národních škol a učitelů je zapotřebí vzhledem k nynější drahotě, upravit učiteli plat na jeho obživu. Právě on přichází, aby dle vydaného zákona plat zvýšil. Toto se představeným obcí již líbilo méně, dalo by se říci, že nelíbilo. Započalo ztěžování a stýskání, že obce tak dosti velká břemena nésti musejí a že každý jednotlivý, velkou daní ztížen jest a že tedy nemohou větší školní plat učiteli dávati.

Když jim ale pan komisař vysvětlil, že zákon se provésti musí, tu konečně bylo ujednáno, že místo dosavadního obyčejného školního platu, totiž týdně za každé dítě od 6 do 8 let – 1 krejcar, od 8 do 10 let 1,5 krejcaru a od 10 do 12 let 2 krejcary. Nyní, dle zákona by se platba zvyšovala následovně: od 6 do 8 let 2 krejcary, od 8 do 10 let 2,5 krejcaru, od 10 do 12 let 3 krejcary. Platiti se však uvolili jen gruntovníci, domkáři, aby při starém platu zůstali jen s tím rozdílem, že též podle stáří dětí platiti mají. Tato úmluva byla zapsaná do protokolu a všemi podepsána. Když ale u Veleslavného místodržitelstva v Praze a u slavné státní účtárny ku potvrzení dodána byla shledalo se, že se při komisi zákonně nepokračovalo a proto bez výjimky všichni i domkáři byli zařazeni do vyššího školního poplatku.
Podle toho se nová školní platová třída zařadila, která :
Učiteli …………………….402 Zl 54 Kr
Podučiteli…………………100 Zl
Podučileli.………………….50 Zl
a od Lindaurovské nadace jedenkrát ročně, přikázána byla. Ale to vše bylo vykázáno pouze na papíru. Pro učitele to mnoho zlepšení neznamenalo.
Kronika lukavické školy se zmiňuje, že v pozdější době, na základě komisionálního protokolu, od 7. března 1869 byla stanovena nová platová stupnice a skutečný učitel má nyní čistý příjem 398 Zl 3,5 Kr za rok. Podučitel dostane od učitele 130 Zl a mimo toho ještě úroky z Lindaurovské nadace 52 Zl 50 Kr.- celkem 182 Zl 50 Kr. Nová stupnice (fassi) počala platit od 1. dubna 1869. 

Pozn. Lindaurovská nadace – roku 1848 jeho Milost pan Josef Ondřej Lindauer biskup v Budějovicích k zlepšení služby školních pomocníků (podučitelů) a to v Lukavici, v Přešticích, v Horšicích a v Letinech založil jistinu 4 000 Zl. Z úroků této jistiny každý podučitel na výše uvedených školách obdrží každoročně 50 Zl.
Ještě v roce 1875 19. prosince byl vydán nový školní zákon, kterým se rozdělily veškeré školní obce v království českém na IV třídy. Roční služné, na které měl učitel právo bylo stanoveno následovně:
Obce zařazené do    I. třídy.…………...700 Zl/rok
Obce zařazené do   II. třídy……….……600 Zl/rok
Obce zařazené do  III. třídy …………...500 Zl/rok
Obce zařazené do IV. třídy …….……..400 Zl/rok
Třídy byly stanoveny dle velikosti obce. Dolní Lukavice byla zařazena do III. třídy. Kromě toho měl učitel nárok na naturální byt, pětiletý přídavek, příplatek funkční apod.
Jedno je nesporné. I když o důstojné postavení ve společnosti učitel musel bojovat, jeho autorita u žáků byla značná. O fyzickém napadení učitele žákem se ve školní kronice nedočtete. Bylo by jistě vhodné porovnat cenové relace z poloviny 19 století. Ale tyto údaje se mě nepodařilo zjistit. 
Ing. Kasl Jaroslav, Ostrov

 Kdo byl Karel Chmelíř?

Dolnolukavický rodák. Bydlel se svojí sestrou Annou Zábranovou v chalupě čp. 87. Byl takový, jaký byl. Odlišoval se. Spoluobčané jej brali se shovívavým nadhledem. Karel nikomu neubližoval, nikomu nepřekážel. Byl takový, ve vesnici říkali : „Neškodnej blázen“. Měl střední, trochu dopředu nachýlenou postavu. Byl bázlivý, citlivý na posměch. Jakmile se na jaře oteplilo, chodil bos až do pozdního podzimu. Pokrývku hlavy nepoužíval ani v zimě. Pokud měl někdy pantofle, nosil je v ruce. Často jej bylo vidět na návsi, jak stojí u dřevěného sloupu elektrického vedení před domem čp. 35. Někdy zde stál sám, jindy s partou nezaměstnaných mladých lidí. Ti dostávali poukaz na odběr potravin v hodnotě 10 Kč týdně. Byly to tzv. „žebračenky“. V domě čp. 95 provozoval svojí živnost pekař Zetek. Ten upekl na konci pracovní směny malý bochníček chleba a věnoval ho mladým nezaměstnaným. Ti, nás malé kluky, posílali k řezníkovi Blochovi čp. 92 za 1 Kč pro „psíblaf“. To bylo vždy k večeru, když řezník zavíral krám a na pultu měl odřezky od salámů. Na Karla nezapomněli i jemu dali od obojího kousek.
Karel Chmelíř měl výbornou paměť. Někdy se nám podařilo jej přimět, aby řekl Sibylino proroctví. Dlouho otálel a pak spustil.

Sibyla, Sibyla královna ze Sáby pravila: „Není pánem, kdo chudáka hladem trpěti nechá. Pravda bude lží a lež se stane pravdou. Bratr bratru věřiti nebude. Chamtivost člověka nevymizí. Žluté plémě zaplaví svět. Přijde poslední den. Kdy se tak stane, kterého dne, nevím a nikdo také tak nebude moci říci. Ale předtím, řeky budou vysychat, traviny vymírat, skot hladem a žízní padat. Na nebi se objeví třikráte kometa. Poprvé na severu, podruhé na jihu a potřetí na západě této země. Pak se počne země silně chvěti a téměř všichni lidé vykrvácí. Potom slunce vyjde na západě místo na východě a hvězdy dnem i nocí svítiti budou……“ pokračoval dále. Bylo to dlouhé povídání.

Měl také svoje slabé chvilky. Zlobil se na sebe nebo na své okolí, ale vše tak nějak uvnitř sebe. Stál, třel si bosou nohu jednu o druhou, ruce svěšené podél těla, prsty napjaté. Něco nesrozumitelného si potichu brumlal. Najednou mu paže vyletěly k obličeji. Položil napjaté prsty na horní ret špičkami se dotýkal nosu. Celý se chvěl. Dostával se do transu. Pohyboval prsty, brumlání bylo hlasitější. Pak ruka udeřila jednu tvář, druhá ruka tvář druhou. Políčky se jen sypaly. V okamžiku vše ustalo. Karel se provinile rozhlédl kolem sebe. Chvíli ještě postál uklidnil se a pak rychlým krokem odcházel.

Měl rád, když s ním někdo laskavě promluvil. Můj otec to uměl. Zval Karla, aby s ním jel na pole pro jetel. Nasedl do prázdné korby a na poli pomáhal shrabávat. Na naloženou fůru si nikdy nesedl. Bál se. Celou zpáteční cestu cupital za vozem. K nám domů nikdy nedošel. Zůstal na návsi. Měl rád poutě, různé církevní i občanské slavnosti. Byl šťastný, když viděl veselku. Pohřby nenáviděl zvláště, když hudba hrála smuteční pochod. To utíkal daleko, nebo se zavíral doma. Nekouřil. Nikdy jsem jej neviděl v hospodě, kromě toho když někdy tlakoval ručně vzduch do potrubí u „Bílé Růže“. Nežebral. Jaké byly jeho prostředky k životu nevím. Pravděpodobně se o něho starala jeho sestra. Také jsem ho neviděl nikdy plakat. Měl svůj svět, takový vnitřní. Jistě byly chvíle, kdy byl šťastný. Možná více šťastný než někteří jeho spoluobčané. Někdy stál, zahleděný do sebe, na tváři mu pohrával úsměv. Snad vzpomínal na svoje dětství na maminku, která jej měla ráda. Úsměv se pomalu ztrácel z jeho tváře. Podvědomí zatáhlo šedivou oponu. Vzpomínky zmizely. Ještě chvíli postál, pak se udiveně rozhlédl kolem sebe. Cizí svět na něho hleděl, cizí lidé chodili kolem něho.

Postupem doby, to bylo někdy kolem roku 1942, se jeho psychický stav zhoršoval. Stával se v rodině agresivnějším. Proto ve spolupráci s obecným úřadem bylo rozhodnuto, umístit Karla do psychiatrické léčebny. Obecní úřad vše zařídil s léčebnou v Praze – Bohnicích. Problém nastal, když léčebna napsala, že Karla Chmelíře přijme ale, že musí přijet s doprovodem. Starosta Josef Kotous rozhodl : „Pojede s ním Kasl. S nikým jiným Karel nepojede.“ Otec tímto rozhodnutím nadšen nebyl. Ale stalo se. Otec se dohodnul s Karlíkem, že spolu pojedou na výlet do Prahy.

Vše probíhalo docela klidně. Až před branou bohnické léčebny Karel znejistěl. Chytil se otce za ruku a tu nepustil ani když seděli ve vrátnici. Pak přišli dva zřízenci v bílých pláštích, vzali, s rutinou jim vlastní, Karla mezi sebe a vydali se k pavilonu. Karel byl tak překvapen, že ani neprotestoval. Když byl kousek od vrátnice, otočil hlavu a podíval se na otce. „Na ten pohled, na ty jeho oči do smrti nezapomenu“ říkával můj otec, když mě tuto smutnou epizodu vyprávěl. „ Neměl jsem tam jezdit“ dodával.

Co říci závěrem. Karel Chmelíř byl nemocný člověk. I když byl obklopen celou vesnicí byl sám, opuštěný. Toužil po hřejivém lidském slovu, toužil po lásce po pohlazení. Toho se mu bohužel nedostalo.

Podívejme se okolo sebe a sami do sebe. Dokážeme se vcítit do duše a srdce lidí, kteří nás obklopují se kterými se stýkáme? Na první pohled obyčejní lidé. Ano, jsme především lidé! 
Ing. Kasl Jaroslav, Ostrov

 Velký požár v Dolní Lukavici v r.1849

Bylo pondělí 2.července 1849 v den navštívení Panny Marie. V Plzni se právě konal výroční trh. Z Dolní Lukavice se ho zúčastnilo mnoho hospodářů a Židů se svými výrobky. Ve vesnici zůstalo jen málo lidí. Již od rána slunce pálilo a pofukoval mírný západní vítr. Odpoledne okolo půl druhé vzňal se v hospodě v západní části stavby, pravděpodobně ve chlévě oheň. Stavba byla dřevěná, plná slámy a sena, dostatek hořlavého materiálu. Vítr zesílil , stáčel se k jihozápadu. Během čtvrt hodiny, požár podporován větrem, zachvátil nejen tuto dřevěnou hospodu čp.35, ale rychle se rozšířil na další statky a stavení. V mžiku hořel vedlejší statek čp.34 sedláka, kterému se říkalo Petr. Vedle v čp.33 bydlel krejčí Beránek i jeho dům olizovaly plameny. Oheň se rychle šířil, již hořel dům čp.32 krejčího Hajžmana. Přeskočil na druhou stranu ulice, kde bydlel Žid Adler u Balfů a Žid Straus zvaný Šleml. Hořel dům Žida barkuse, Paradeise zvaného Švihovský. Červený kohout přeskočil na další domy čp.4 sedláka Sůldy, dům čp.3 ševce Fikrdleho, čp.2 chalupníka Pekárka. A další domy čp.30, kde seříkalo u Handrlů a bydlel tam Žid Trauer. Hořela židovská Synagoga, stavení židovského Rébe, dům chalupníka Wolfána čp.31. A hořely další domy čp.29 půl láníka u Franců i z vedle stojící domkářskou chalupou. Oheň stravoval jednu chalupu za druhou. Další sedláci a chalupníci přicházeli o svůj majetek.

Švec Tomášek čp 5, chalupník Škarda, domácí Prášek čp. 36, půlláník Škarda za hospodou čp. 42, chalupník Bouzek čp. 43, půlláník Lukeš čp. 44, půlláník Pekař čp. 45 i s vedle stojící chalupou. Chalupník Kašprdlík čp.46, chalupník Vrátný čp. 47. 
Vítr zesiloval, oheň mohutněl a v popel se měnily další objekty: sedlák Hrubý čp. 48, domkář u Živných čp. 51, domkář u mašků čp. 52, sedlák Motl čp. 49, sedlák Chalupa čp. 55, chalupník bečvář čp. 54, chalupník Škardíků čp. 53, švec u Králů čp. 51, a Hrnčíř čp. 50. 
Oheň byl tak prudký, že skoro žádný ze stavení nemohl vynésti nějaký nábytek nebo hospodářské náčiní. Vše plameny pohltily. Ano i dobytek, zvláště skopový i vepřový ve chlévech uhořel. Škoda, která vznikla, se udávala na sto tisíc fr. W.W. (Wiener Wahrung) – tehdejší měny. Jak oheň vznikl se nepodařili zjistit, pouze se dohadovalo, že příčina byla v neopatrném zacházení s popelem. Snad, že děvečka dala horký popel do chléva a od toho se vzňala sláma a vznikl oheň. Během necelé hodiny lehlo popelem 37 domů.

Z těchto nešťastných nebyl mimo třech křesťanů a čtyřech Židů nikdo pojištěn. K neštěstí jejich právě ten samý rok z Assecurace vystoupili. Pomoc, kterou tito pohořelí v prvním okamžení obdrželi byla sice hojná, ale pro všechny nedostatečná. Tak např. pan hrabě Ervin Schonborn – majitel panství daroval 600 fr stříbra pan biskup Ondřej Lindauer 200 fr. Stříbra. Okolní vesnice složily nemalou částku peněz a pomáhaly s materiálem a dopravou.
Bylo to tehdy veliké neštěstí, vždyť uplynul necelý rok od zrušení poddanství a roboty, lidé si oddechli, narovnali sehnutou páteř, začínali žít svobodně. Byl to osud, náhoda, nebo zlí úmysl? To už se asi nikdy nedozvíme. 
Ing. Kasl Jaroslav, Ostrov

 Sto devadesáté výročí školy v Dolní Lukavici

O tom, kdy původní farní škola v Dolní Lukavici byla postavena letopisy i kroniky mlčí. Jen ústním podáním a letmými poznámkami bývalých učitelů je možno přibližně určit, kde v roce 1800 stála. Bylo prý to na tom samém místě, kde stojí nyní jednopatrová škola zděná postavená v roce 1813. 

Farní škola byla ze dřeva, malá a více chatrči než škole podobná. Měla jednu malou školní světnici se dvěmi malými okny a jeden malý pokojík, určený pro učitele k obývání a ke spaní. Ve škole se v roce 1800, a to pouze v zimě, vyučovalo 60 – 70 dítek. V učebně bylo pět dřevěných lavic a tak dítka větším dílem při vyučování státi musela. V létě bylo ve třídě místa dost. Dítka se zabývala pasením dobytka, husí a koz a do školy nechodila. Takže, co se v zimě naučila, v létě na pastvě zase zapomněla.

Tato škola v roce 1806 tak zpustla, že stěny při zemi shnily a vypadly, že štětinatá ona zvířata, jak tak často po návsích se potulovala, do školy lezla, aniž by k tomu dveří vyhledávala. Tu se začalo o vystavění nové školy jednati. Pro učení dítek bylo nutno vyhledati náhradní místnost. Ta se našla u chalupníka Pekárka č.p. 2, kde se až do vystavění nové školy vyučovalo. Nová škola se počala stavěti v roce 1812. Na výstavbě se podíleli tři zedničtí mistři. Michal Havlíček stavěl od základů až po střechu. Stavba nové školy byla pro obec tak zajímavá, že o různé radily nebylo nouze. Nestavělo se podle předloženého plánu, mnohé se zjinačilo. Nakonec všichni svalovali vinu na mistra Havlíčka, že nejvíce chybil tím, že stavbu špatně založil a okna spodních pokojů byla o celý loket níže, než bylo v plánu uvedeno.Ze tří kamenných stupňů,které byly připraveny před vstupní dveře, se mohl použíti pouze jeden.
Pod tíhou kritiky mistr Havlíček odstoupil a stavbu převzal Petr Štiastný, též mistr zednický, který stačil vybudovat pouze vnitřní příčky. Stavbu školy dokončil zednický mistr Josef Stark, který provedl vnitřní i vnější omítky. Zajímavé je, že už tehdy chyběly peníze a tak čtvrtou vnější stěnu, co do farské zahrady vedla, jen naostro ohodil, takže ta škola, když se od té strany viděla, více k stodole než ke škole se podobala.

Škola byla prostorná, jednopatrová. V přízemí byl byt pro učitele a v patře byly dvě prostorné místnosti pro vyučování dítek určené. Byly světlé, každá měla pět velkých oken tak, aby dítka pohodlně psáti a viděti mohla. V následujícím roce 1813 byla škola dostavěna a od velebného pána faráře Michala Štengla 10. září vysvěcena a dítka do školy uvedena. Patronem nové školy se stal majitel lukavického panství Bedřich Karel Josef hrabě ze Schonbornu. (1781-1849). Učitelem na škole byl Jan Levý, nar. 17. dubna 1782 a zemřel 9. ledna 1853. Na lukavické škole působil 44 let. Získal si, pro svoji pracovitost a píli lásku všech osadníků, ale také i znamenité pochvaly svých představených. Na uprázněnou školu lukavickou byl Consistoriálním dekretem od 1. února 1853 dosazen Jiří Štefl bývalý podučitel při škole lukavické. Narodil se 5.ledna 1814 v Dolní Lukavici. Dítka vychovával 47 let. V roce 1881 odešel na odpočinek. Zemřel 20.listopadu 1882. Po něm zastupoval řídícího učitele, učitel Karel Hallas až do příchodu nově ustanoveného řídícího učitele Jana Rady dne 20.listopadu 1881. 

Novou školu navštěvovaly děti z Dolní a Horní Lukavice, Lišic, Snopoušov, Krasavec, Vodokrta a Oseka. Již v roce 1812 se jednalo o vystavění filiální školy v Řenčích. To se však uskutečnilo až v roce 1829 a obce Vodokrty a Osek byly k řenečské škole přivtěleny. Tím také přestaly platit lukavické škole školné (sobotáles). V roce 1874 dopisem slavné c.k. Okresní školní rady ze dne 14. září byla vyzvána místní školní rada, aby se postarala o rozšíření školní budovy o třetí třídu. Místní školní rada, poukazujíc na nedostatek peněžních prostředků za příčinou několika po sobě jdoucích neúrodných let, žádala o pozhovění stavby této až na lepší a úrodnější léta. Najmula prozatím světnici k vyučování nejmenších dítek v č.p.55 od Antonína Šmeráka za roční činži 80 zlatých. Léta plynula a nová škola pomalu stárla. Až v roce 1884 byla postavena v Dolní Lukavici opět nová krásná velebnější škola důstojnější staré. V současné době navštěvuje základní školu 50 dětí z Dolní a Horní Lukavice, Lišic, Krasavců a Snopoušov. Škola je trojtřídní, s pěti postupnými ročníky a jedním oddělením školní družiny. Učitelský sbor složený ze tří pedagogů vede pí. Mgr. Jitka Králová. Navštívíte-li někdy Dolní Lukavici, zastavte se a prohlédněte si obě školy. Na první pohled ani nepoznáte, že té nižší je letos 190 let a ta vyšší je o 71 roků mladší.

S využitím poznámek p. odborného učitele Františka Bastla zpracoval ing. Kasl Jaroslav.

Pozn. starosty: Od 1.1. 2003 došlo ve škole k organizační změně. Došlo ke sloučení s MŠ, která má dvě třídy. Vznikl samostatný právní subjekt s názvem Základní škola a mateřská škola Dolní Lukavice, okres Plzeň – jih, příspěvková organizace. Od července 2003 je ředitelkou školy Mgr. Ivana Kvíderová z Krasavec.

K 1. 3. 2006 pracuje v ZŠ: Mgr. Ivana Kvíderová - ředitelka, Mgr. Radka Šperlová - učitelka, Mgr. Lucie Kovářová - učitelka, Ing. Josef Cvrček - učitel, Jana Milasová – vychovatelka ve školní družině, Mgr. Naďa Květoňová – vedoucí hudebního kroužku Lukaváček, Pavel Hajžman – školník a topič. Školu navštěvuje 47 žáků. V MŠ pracuje Věra Kaslová – vedoucí učitelka, Irena Režňáková - učitelka, Ilona Sigmundová – učitelka, Marie Šlesingerová – učitelka logopedka, Libuše Rotenbornová – školnice. Do školky chodí 48 dětí ze širokého okolí. Součástí organizace je i školní jídelna v budově MŠ. Vedoucí ŠJ je Iveta Voříšková, spolu s ní vaří Marie Petrželková. Škola má tedy celkem 14 zaměstnanců a 95 žáků. 
                             
Vítězslav Opálko, starosta obce 
 Dolnolukavická pošta je stoletá

Pošta nás spojuje. Již v roce 1526 bylo na našem území organizováno pravidelné poštovní spojení, budované se zřetelem na správu a vládu rozsáhlého území Habsburské dynastie.
Bylo využíváno zkušeností rodiny Thurn – Taxisů, kteří od 15. stol. provozovali poštu na území Německé říše a zároveň byli nejvyššími dvorskými pošmistry ve Vídni. V roce 1622 získala nejvyšší dvorský poštovní úřad ve Vídni knížecí rodina Paarů. Ale již v roce 1743, v období vlády Marie Terezie, byla pošta převzata do státní správy. Asi až do roku 1850 bylo poštovnictví řízeno nejvyšší dvorskou poštovní správou ve Vídni. Potom pošta přešla do kompetence min. obchodu. V té době, 1. července 1850, byly vydány první rakouské poštovní známky.
Technický rozvoj v 19. a 20. století přispěl k rozšíření pošty i do vzdálených oblastí. Byla to především železnice, kde vznikaly pojízdné poštovní úřady a poštovní zásilky se třídily během jízdy. V roce 1918 vznikl samostatný stát Československá republika. Hlavním úkolem poštovních služeb bylo propojení poštovní, telegrafní a telefonní sítě českých zemí s územím Slovenska. Od 1. ledna 1993 je česká pošta samostatně hospodařícím podnikem.
Ale vraťme se o sto roků zpátky k založení pošty v Dolní Lukavici. Na počátku dvacátého století vyšel v českých novinách náborový článek – cituji: „Místo poštovního expedienta v Dolní Lukavici. U poštovního úřadu, jenž se zřídí v Dolní Lukavici, v okresním hejtmanství přeštickém, obsadí se místo poštovního expedienta na služební smlouvu.
S tímto místem jest spojen plat ročních 500,-K, kancelářský paušál ročních 125,-K a sluhovský paušál, jehož výše se ustanoví později.
Uchazeči nechť podají své žádosti psané vlastní rukou do tří neděl ode dne vyhlášení tohoto konkurzu v poštovním a telegrafním věstníku u podepsaného c.k.ředitelství pošt a telegrafů.
Dále se podotýká, že bude příští poštovní expedient, ač li již poštovnímu ústavu nepřísluší, povinen, přiučiti se u některého poštovního úřadu veškeré poštovní službě a že se mu bude ze služby té, jakož i ze základů dopravního zeměpisu podrobit zkoušce.
C.k. ředitelství pošt a telegrafů pro království České
V Praze, dne 12.ledna 1907.“
Poštovní úřad v Dolní Lukavici byl pak založen 2.července 1907 a umístěn v přízemí jednopatrového domu č.p.105 manželů Černých. Pan Černý byl akademický malíř a jeho manželka Marie byla první „poštmistrová“ , vedoucí pošty neboli jak zněl tehdy oficiální název poštovní expedientka.
Poštovní úřad v Dolní Lukavici obsluhoval následující obce: Dolní Lukavici, Lišice, osadu Račana, Horní Lukavici, Snopoušovy a konečně obec Robčice pokud se týkalo její části Vysoká. Telegrafní úřad při této poště byl zřízen v roce 1913.
Oficiální název pošty od roku 1907 byl do roku 1918 „Pošta Dolní Lukavice-Unter-Lukawitz“. Po vyhlášení ČSR 1918 až do roku 1939 byl název jednojazyčný pouze pošta Dolní Lukavice.
Od roku 1939 až do roku 1945 byl název opět dvojjazyčný „Pošta Unter Lukawitz – Dolní Lukavice. Po osvobození v květnu 1945 až do současné doby je název znovu jednojazyčný „Pošta Dolní Lukavice“. Od 1.1.1973 bylo poště přiděleno směrovací číslo 334 44 Dolní Lukavice.
Po I.svět. válce se poštovní úřad přemístil do přízemního domku č.p.131. Majitelem byl Hynek Bloch – řezník. Vedoucím, tehdy se říkalo poštmistr, byl zpočátku pan Jirák, v roce 1927 zastával tento úřad pan František Čabrada, později pan Dobner. Zde pošta setrvala až do doby, kdy byl postaven dům pro potřeby obecního úřadu č.p.134 v roce 1932. Zde byly prostory i pro poštovní úřad. Místnosti se měnily, ale pošta zde sídlí dodnes. Po II.svět. válce asi v roce 1946-48 vedl poštu pan Josef Černý. Od roku 1948 do roku 1951 zastával funkci vedoucího pošty Jiří Staněk. Pak opět nastupují ženy. V roce 1951 až 1954 zde pracovala paní Marie Radová. V roce 1954 přebírá lukavickou poštu mladá žena paní Kotousová, která v úřadu poštmistrové pracuje pro občany plných 34 roků. Po paní Kotousové přichází paní Benediktová, Marie Pěchoučková z Přeštic, slečna Veronika Voláková z Přeštic a Štěpánka Hrádková z D. Lukavice .
Jaké bylo doručování poštovních zásilek? Vlaková pošta přivezla zásilky do Přeštic. Na přeštické poště se zásilky roztřídily pro jednotlivé poštovní úřady rozmístěné v okolí Přeštic.
Na lukavickou poštu vozil zásilky z Přeštic „ postilión“ pan Josef Švihla. Jeho „poštovní vůz“ byla prostá hranatá truhlička, světle modré barvy. Ve předu byl kozlík na kterém pan Švihla sedával. Vůz táhla bílá kobylka jménem Šimla. Pan Švihla tuto každodenní práci vykonával až do ledna 1941, kdy odešel do výslužby. Poté práci převzal jeho syn František, který s truhličkou a se Šimlou jezdil Přeštice-Dolní Lukavice a zpět ještě několik roků po válce. O doručování zásilek v Dolní Lukavici a okolí se starali doručovatelé-listonoši. Před I.svět. válkou to byl Martin Kašpar z č.p.85. Padl ve válce. Velmi známí byli pan Vlk a František Brand. První z nich doručoval poštu do přilehlých obcí. Jezdil na kole. Měl volně vlající perelinu a velkou koženou brašnu přes rameno. Pan Brand měl nastarosti Dolní Lukavici a také vypomáhal na poště. Na počátku 40-tých let se stala doručovatelkou žena – slečna Marie Kaslová. Pak přišel pan Dvořák a po něm následovala plejáda žen doručovatelek: paní Marie Formánková, Marie Mašková, Anna Krsová. Paní Marie Schejbalová pracovala na dolnolukavické poště plných 29 roků. Následovaly další ženy – paní Marie Bočanová, Olga Bednářová, Libuše Fornouzová, Marie Bauerová-Divišová, Anna Stavinohová, a další. Z mužů pak Karel Bočan a Stanislav Vokáč.
#
V současné době je pošta v Dolní Lukavici ukládací pro: Dolní Lukavici, Horní Lukavici, Lišice, Krasavce, Snopoušovy a Hradčany. Spadá pod střediskovou poštu Přeštice, kterou řídí manažerka ing. Mirka Gondeková. Od srpna 2006 je vedoucí pošty v D. Lukavici Kateřina Bouřilová z Plzně. Poštovní zásilky doručují doručovatelky z přeštické pošty, v současné době jsou to Ilona Smáhová z Lišic a Jitka Krsová z Příchovic. Jezdí autem Škoda pick-up. Doručují veškerou poštu. Zásilky doporučené a ty, které nelze doručit jsou ukládány na poště v Dolní Lukavici, kde si je adresáti vyzvednou.
Sto roků je dlouhá doba a po celý tento čas lukavická pošta a její zaměstnanci skromně a poctivě slouží svým občanům.
 

Ing. Kasl Jaroslav

 
 Franz Joseph Haydn

Pohlížíme-li zpět na dobu minulou, zdá se nám, že byl život lehčí, romantičtější. Ano, záleželo na tom, kdo a v jakém postavení tu minulou dobu prožíval. Rozhodně bychom nechtěli být v roli nevolníka, který byl dán na milost své vlastní vrchnosti. Určitě lepší by nám bylo, jako příslušníku šlechty a panské vrchnosti.
Ve druhé polovině XVIII. století se vždy v létě vracel z Vídně k letnímu pobytu na svůj zámek do Dolní Lukavice, český kavalír hrabě Karel Josef z Morzinů. Doprovázel ho v létech 1759 a 1760 druhý kapelník jeho domácího orchestru mladý Franz Joseph Haydn. Za letních večerů se pak otevřenými okny zámku linula barokní hudba, prošla zámeckým parkem a rozplynula se v šumění nedaleké řeky. Kdo byl tento součastník Motzarta a Beethovena, tvůrce melodie hymny rakouských národů, která vznikla v říjnu 1796, uprostřed války s revoluční Francií?
Franz Joseph Haydn se narodil 31. března 1732 ve vesničce Rohravě ( Rohrau) na hranicích dolnorakosko-uherských. Zemřel 31. května 1809 ve Vídni. Pocházel z chudé rodiny. Jeho otec Mathias, vesnický kolář a rychtář, byl kostelníkem a varhaníkem v místním katolickém kostele. Rovněž matka Marie Anna pomáhala živit dvanáctičlennou rodinu a pracovala jako kuchyňská u hraběte Harracha. Příbuzný Haydnů, učitel Frank z Hainburku, velice brzy rozpoznal u malého Františka hudební nadání. Vzal ho k sobě a kromě jiných elementárních vědomostí ho učil hře na hudební nástroje a zpěvu. Zde malý Haydn pobyl 3 roky. Pak osmiletý, s nádherným sopránem, na přímluvu G. Reuttera, kapelníka při svatoštěpánském chrámu ve Vídni, zde získal místo vokalisty.
Ve třinácti letech v roce 1745 následkem hlasové mutace, byl ze služeb kostelních propuštěn a ocitl se v existenční tísni. Tehdy se ho ujal vídeňský kadeřník Keller. Poskytl mu nejnutnější obživu a malou podkrovní světničku za obydlí. Z vděčnosti se později Haydn oženil s jeho dcerou. Manželství zůstalo bezdětné, nešťastné a haštěřivá a svárlivá Anna byla umění nepřístupná a manžela svého nikdy nepochopila.
Haydn skládal, komponoval, ale jeho finanční situace nebyla závidění hodná. V roce 1758 s přímluvou barona Furnberga, u kterého působil jako violista na zámku Weinzierlu, se dostal k hraběti K.J. z Morzinů. Tím se domohl také lepší existence. V Dolní Lukavici v roce 1759 napsal Haydn svoji první symfonii D dur. Je známá také jako lukavická. Po roce 1760 odchází ke knížeti Pavlu Antonínu (později Mikuláši) Eszterhazymu do Eisenstadtu v Uhrách, rovněž ve funkci druhého kapelníka. Zde setrvává až do roku 1790. To již byl od roku 1766 prvním kapelníkem. Po rozpuštění kapely mu byl titul ponechán a byla mu přiznána roční penze 1400 zl. Haydn přesídlil do Vídně.
Jeho hudba se vyznačuje srdečným veselím a přirozeným humorem. Byl povahy dobrosrdečné a laskavé. Od vrstevníků byl nazýván „Papa Haydn“. Po čtyřicetiletém manželství s hašteřivou nevzdělanou Marií Annou Kellerovou se v roce 1800 za skvělé odstupné jí přikázané od ní odloučil. Hrabě Harrach mu v Rohravě nechal postavit pomník. Počet jeho děl je nesmírný. Jsou v něm zastoupeny všechny druhy kompozice. Symfonie, smyčcová kvarteta, koncerty, tria, klavírní koncerty, oratoria, mše, opery atd.
Rakouský skladatel Franz Joseph Haydn byl pohřben v předměstí vídeňského Gumpendorfu, kde prožil poslední léta svého života. Avšak r. 1820 byly jeho ostatky převezeny do Heiligenstadtu.
Haydnovo jméno se vyslovuje jedním dechem s Mozartovým a Beethovenovým. Je jen málo míst v Čechách, které Haydn navštívil. Jedním z nich je Dolní Lukavice. Zde nejen krátce žil, ale také pracoval a komponoval.

Ing. Kasl Jaroslav  
 

 Od založení židovského hřbitova v Dolní Lukavici uplynulo 350 let

V roce 1714 mělo celé dolnolukavické panství 19 vesnic a 3 velkostatky. Žilo zde 41 židovských rodin s 246 členy. Majitelem panství byl hrabě Ferdinand Matiáš z Morzinů.
Židovské osídlení v Dolní Lukavici existovalo už na počátku sedmnáctého století. Náboženská obec je doložena ve století 18-tém. (patrně bude starší). Zrušena byla koncem devatenáctého století. První synagoga byla pohlcena požárem v roce 1849. Druhá byla přestavěna na obytný dům.

Několik stovek metrů za posledními domky v Dolní Lukavici, směrem na Lišice, je židovský hřbitov. Letos od jeho založení v roce 1654 uplyne 350 let. Je umístěn na prudkém, těžko přístupném svahu. Napadne vás, proč je tomu tak? Vysvětlení je prosté. Na základě náboženského příkazu o zabezpečení hrobů svých předků na věčné časy se Židé snažili, při zakládání hřbitovů, získat pozemek od majitele nebo obce do trvalého vlastnictví. Za tuto výsadu museli zaplatit značné částky, za něž získali pouze méněcennou půdu, která se nehodila pro žádné jiné využití. To je důvod, proč se se starými židovskými hřbitovy můžeme často setkat na strmých stráních, na vrcholcích kopců, dosti obtížně přístupných. Tak, jako v Dolní Lukavici.

Kvůli ochraně hrobů před znesvěcením a poškozením byly hřbitovy obehnány vysokou kamennou zdí a uzavřeny branou, často v podobě malého domku, která na malých venkovských hřbitovech plnila i funkci márnice. Pokud pohřeb nemohl být vykonán v den úmrtí, bylo tělo zemřelého uloženo na hřbitově v márnici, kde členové pohřebního bratrstva bděli u mrtvého až do pohřbu. Zemřelý Žid je po provedení očisty pohřebním bratrstvem oblečen do rubáše z čistého plátna, muži rovněž zahaleni do talitu (modlitebního pláště) a uložen do jednoduhé dřevěné rakve bez jakýchkoli ozdob, zdůrazňující rovnost všech ve smrti.

Židé přicházeli do Čech proto, že zde hledali ochranu a bezpečnost před věčným pronásledováním a pogromy. Ale ani zde nebyli podobných krutostí ušetřeni. V roce 1541 a 1557 za panování Ferdinanda I. byli Židé dvakrát vypovězeni ze země. Podobné praktiky se objevily i za vládnutí Marie Terezie v roce 1744-1745, tzv. pražské vypovězení Židů. (císařský reskript z 18. prosince 1744). Až do tzv. zrovnoprávnění v roce 1848 Židé nesměli vlastnit půdu, podnikat a věnovat se řemeslu. Živili se proto převážně jako kupci, zprostředkovatelé obchodu, zabývali se výměnou zboží, půjčováním peněz a prováděním různých finančních převodů. (k částečnému uvolnění došlo až za vlády Josefa II.).

V Dolní Lukavici byla poměrně silná židovská náboženská obec. V roce 1849 zde žilo minimálně 7 židovských rodin. Židé : Adler, Straus zvaný Šleml, Barkus, Paradeis zvaný Švihovský, Trauer a Meuml včetně Rebeho a židovské synagogy.

Různost hřbitovních náhrobků nám vypovídá o kulturním i běžném občanském životě Židů. Nejstarší náhrobky jsou velmi jednoduché. Jsou to pískovcové desky, nahoře rovné, nebo ukončené polokruhem či štítem a zdobené jen vytesaným písmem. Na některých náhrobcích jsou symboly lidské činnosti a zaměstnání. Najdeme zde např. žehnající ruce kohenů. Symbolická dvojice rukou znamená, že je zde pohřben Kohen, potomek prvního velekněze Arona. Náhrobní kameny bývaly obvykle dílem křesťanských kameníků. Židům nebylo, kromě výjimek, toto umělecké řemeslo povoleno. Určovali však symbolické detaily výzdoby a na nápisové části měli svůj podíl židovští písaři a rytci. Pozdější náhrobní kameny jsou z mramoru a připomínají pomníky z vedlejšího komunálního hřbitova. U náhrobních kamenů zde nejde po výtvarné stránce o vysoké umění. Je to především umění lidové, historický doklad a svědectví minulých dob. Pozoruhodné je, že tento hřbitov přečkal všechny pogromy a trápení století XVIII, XIX i XX. Přejme si, aby to tak zůstalo i nadále. Nejstarší čitelný náhrobek je z roku 1711. Pohřbívalo se zde až do počátku 20-tého století. Atmosféra židovského hřbitova působí na vnímání člověka zvláštní silou. Za mého dětství byl židovský hřbitov jaksi tabuizován. Pro nás děti byl tajemný, záhadný. Nikdy jsem do něho nevstoupil.

V současné době je v Čechách dochovaných asi 150 nejstarších hřbitovů založených v době ghett, před občanským zrovnoprávněním židovského obyvatelstva tj. do poloviny 19. století. Nejbližší židovské hřbitovy jsou v Merklíně, ve Spáleném Poříčí, ve Štěnovicích a ve Švihově.
Velkým přáním každého pravověrného Žida bylo, být pohřben v zemi svých otců. Proto je zvykem uložit pod hlavu zemřelého váček s trochou palestinské půdy nebo s ní alespoň poprášit jeho tvář. Obvykle jsou židovské hroby situovány tak, aby při vzkříšení až každý mrtvý vstane, byl tváří obrácen k Jeruzalemu.
Vám všem, kteří zde na hřbitově v Dolní Lukavici odpočíváte na věčné časy – Shalom. 
Ing. Jaroslav Kasl 
Na Kopci 1236 
363 01 Ostrov

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
26 27 28 29 1 2
1
3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23
1
24
25 26 27 28 29 30 31

Odkazy na kraj

logo


Procházka za lukavickými světci

 

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Aktuální počasí

dnes, úterý 19. 3. 2024
zataženo 11 °C 4 °C
středa 20. 3. zataženo 14/4 °C
čtvrtek 21. 3. zataženo 15/7 °C
pátek 22. 3. zataženo 16/8 °C