HOUBY – v minulosti a dnes

Lásku k houbám jsme zdědili po svých předcích. Houbaření je nejoblíbenější česká aktivita v letních měsících. Pochutnávali si na nich už staří Římané, zatímco ve středověku se jich lidé báli. Výskyt hub přičítali nadpřirozeným silám.  Neobjevovaly se jen v kuchyni, ale také se jimi např. léčilo. Svoje místo našly i v legendách a inspirovaly mnoho umělců.  Nejstarší ilustrovaný atlas hub pochází z 16. století. U nás se houbami podrobně zabývá Česká mykologická společnost, založená roku 1919. 
Na Dolnolukavicku se nachází hodně lesů. Nejčastěji se na houby chodí do lesa Háj, Vysoká či Hajsko. Každý správný houbař má svá místa, která nikomu neprozradí. Podobně tomu bylo i v minulosti. Paní Miloslava Hrdinová vzpomíná: „Když jsem byla malá, chodila jsem s taťkou do krasavského lesa. Když mi bylo 13 let, pracovala jsem na poli u Háje. Stavěli jsme budky z obilí. Když jsme měli pauzu na svačinu, zaběhla jsem na kraj lesa a přinesla úrodu krásných hříbků.“ Protože naši předkové většinou neznali odborné názvy hub, pojmenovávali je lidově jako např. máselník, špičník, poddubák, modrák, hořčák, babka, václavka aj.  Paní Hrdinová doplňuje: „Jednomu druhu hub jsme říkali černošky.“ V minulosti i dnes se houbaři bezpochyby nejvíce radují ze zdravých hřibů. Paní Hrdinová sděluje: „Sbírali jsme jen hřiby, kozáky, klouzky, ryzce, černošky a máselníky. Jiné houby ne, byť byly jedlé.“
Protože dříve neexistovaly lednice a mrazáky, houby se převážně sušily.  Pamětnice sděluje: „Když jsme nasbírali hříbky, očistili jsme je, rozkrájeli a rozprostřeli na velká síta. Následně na sluníčku na zápraží usušili. Houby, které se na sušení nehodily, jsme použili na bramboračku nebo smaženici, které můj děda říkal lidově Maňas nebo Kuba. Měl jí moc rád.“ Postupem času začalo vznikat mnoho možností, jak houby uchovat a do současnosti vzrostl i počet receptů, jak je správně upravit. Naši předkové houby přidávali do bramborové polévky, houbové omáčky a do vánočního pokrmu Kuba. Houby rostou podle toho, kolik je vláhy, jak prší. Nějaký rok je lepší, jiný horší. Z pamětní knihy Dolní Lukavice se dozvídáme, že např. v roce 1934 byla houbová úroda: „V podzimu tohoto roku rostlo tolik hub, čehož nejsou pamětníci. Nezaměstnaní a chudí občané ve vsích u lesů měli ve sbírání hub slušný výdělek – 1 kg pěkných hřibů stálo 2-3 Kčs.“

Na houbaření vzpomíná i paní Naďa Herejková z Lišic:
„Abych Vám  mohla vyprávět o  houbách, musím zabrousit  až do  dětství ve  Snopoušovech. Jakmile  nastal  čas na  houby a babička  nevěděla  co  uvařit,  zašlo se do lesa "Za  Bambouzojc", kde rostla spousta ryzců. Ty byly výborné na smaženici, houbovou omáčku, nebo jen tak na másle s chlebem. Tehdy  jich  tam  rostlo hodně. Do obecního lesa na kraji Vysoké směrem od Lišic se chodí hlavně na poddubáky, babky a sem tam na hřiby. Nám se tam  jednou s  manželem  podařilo  najít  tolik  hub, že jsme  měli  plné  tašky a naplnili jsme i manželovu košili a s velkou radostí jsme doma vše očistili, uvařili a snědli. Potom jsme se z televize dozvěděli, že vybouchla černobylská elektrárna. Třeba to byla pouhá náhoda!!! V době, kdy u nás členky Svazu žen organizovaly pro děti na oslavu MDD různé akce, uspořádaly  jsme  stopovačku kolem řeky a Zlína. Zpět  jsme  se  vraceli přes  Zlín. Děti našly mnoho poddubáků  a babek. To bylo radosti! Všichni se  předháněli, kdo najde více hub, ale nastal problém, jak je donést domů. Posloužily k tomu  bundy a trička. No, nebyly jsme od některých maminek moc pochválené! Ale radost dětí vše vynahradila.“

O příhodu z houbaření se s námi také podělil krasavský pamětník Václav Kvídera:
„Josef Skála z Krasavec čp. 3 byl velký znalec hub. Poté co odešel do Prahy, zavítal do Krasavec jen občas. Psal se rok 1960, když s otcem vyrazil do "Chlupatého Zlína". Naučil ho sbírat pro nás tehdy neobvyklé houby jako čirůvky a pavučince. Otec by se pro ně předtím nikdy neshýbl. (U nás se domů z lesa nosily jen hříbky, klouzky, kozáky, lišky. Když jsem byl kluk, v mladém mlází jsem na kamenném podloží na holém Zlíně nacházel krásné ryzce. To byla vždy úroda!) Když táta s panem Skálou domů přinesli zvláštní houby, všichni jsme se tomu divili. Když maminku přesvědčil, že jsou opravdu jedlé, udělala nám z nich tu nejlepší smaženici, kterou jsem kdy jedl a na kterou jen tak do smrti nezapomenu!“

Houbařil také snopoušovský rodák Jiří Bednář:
„Rád vzpomínám, jak jsme v 70. letech 20. století s celou rodinou vyráželi v květnu na houby do Hajska. Moje babička Božena Kaslová (z čp. 19) dobře znala houby. V květnu jsme za jejího dohledu vyráželi na májovky, které rostly na stromech a pařezech. Jednou s námi šli také babi a děda Šenkýrojc (Kaslovi z čp. 3). Sbírali všechny jedlé houby, ale pro sebe si nechávali jen hříbky. Nám dávali poddubáky, babky a další houby.“