Židovský hřbitov v Dolní Lukavici byl prohlášen kulturní památkou

Návrh již v roce 2011 vznesla PhDr. Alena Vlčková ze Štěnovic. Na její opětovný podnět v červnu 2020 došlo ke zdárnému konci.

Lukavický hřbitov je jedním z nejstarších na jižním Plzeňsku. Pochází z roku 1654, ale lze předpokládat, že je mnohem starší. Pohřbívalo se sem z celého širokého okolí. Nyní se zde nachází 239 náhrobků. V roce 2004 byla na hřbitově umístěna žulová deska s textem k uctění památky obětí holokaustu. Hřbitov se nachází na katastrálním území Dolní Lukavice a správcem je společnost Matana a.s. se sídlem v Praze. Židovský hřbitov v Dolní Lukavici byl kulturní památkou jistě označen právem, neboť se jedná o cenný objekt, kde většina náhrobků představuje pozoruhodná kamenosochařská barokní a klasicistní dílas plastickou výzdobou a pro židovské náhrobky typickou symbolikou. Hřbitov je vedlevýtvarných kvalit náhrobků téžnesmírně významným dokladem existence místní židovskénáboženskéobce, konkrétních rodin a jednotlivců.Na území Plzeňského kraje je podle evidence firmy Matana a.s. dochováno 51 židovských hřbitovů,z toho 23 je památkově chráněno. Na území okresu Plzeň-jih se nachází osm židovskýchhřbitovů a památkově chráněny jsou jen dva z nich.

První zmínka o židovské rodině v Dolní Lukavici spadá do počátku 17. století, kdy v roce 1624 zaznamenáváme rodinu Weysslovskou, v roce 1641 rodinu Goldscheiderische. Další zmínku o židovské komunitě v Dolní Lukavici přináší Berní rula, kde zápis z roku 1654 uvádí, že v obci v tomto roce žil jeden Žid.  Podle Tereziánského katastru zde žil jeden Žid v panské chalupě a živil se jako obchodník s plátnem. V roce 1783 v Dolní Lukavici žilo 10 rodin. V 19. století se počet židovských rodin začal snižovat. V roce 1869 zde žilo sedm rodin, v roce 1890 již jen dvě. V roce 1910 zde žilo 10 Izraelitů. Před druhou světovou válkou zde žily jen dvě rodiny – Schanzerovi a Blochovi. Obě rodiny skončily v plynových komorách v Osvětimi. Jako jediná přežila dcera Blochových – Zdeňka (*1909), provdaná Smejdová, která v tu dobu žila s manželem a dcerou v Praze. Jelikož její manžel Oskar nebyl Žid, nacisté na něj tlačili, aby se rozvedl. Jelikož nesouhlasil, byl povolán do pracovního tábora v polském Klettendorfu. Pracoval v lomu na kámen za velmi náročných podmínek. Denně byl vystavován tělesným trestům a vyhladovění. Kdyby se se Zdeňkou rozvedl, okamžitě by byla deportována do plynových komor. I když Oskar Josef nebyl Žid a byl čistý Árijec, Zdeňka nebyla nacisty ušetřena. Pracovala v továrně na německý válečný průmysl. Vstávala v 4.30h a do továrny chodila na druhou stranu Prahy pěšky. Židé nesměli jezdit tramvají. Dělnice z továrny nacisté posílali do koncentráků. Před odchodem je však čekala kompletní zdravotní prohlídka, aby do tábora nikdo nezanesl infekci a nenakazil další vězně. Jeden z lékařů byl Zdenčin známý. Když k němu vždy šla na prohlídku před plánovaným odchodem do koncentráku, vždy ji něčím „nakazilů, aby dostala vysoké horečky a neodešla. Takto se odchod několikrát odkládal až do konce války. Díky tomu zázračně přežila. V roce 1950 rodina z politických důvodů emigrovala do Norska, kde jejich dcera Ivana (*1935) žije. Zdeňka zemřela v roce 2004. Blochovi v Dolní Lukavici žili v čp. 92.

Židé měli v Dolní Lukavici svůj sídelní okrsek, jednalo se prakticky o celé ulice.  Měli svojí židovskou modlitebnu zřízenou v čp. 93. V letech 1855-1856 tento dům fungoval také jako sídlo židovské obce.  Ze synagogy v Dolní Lukavici se dochovaly dvě textilie, které se nachází ve sbírkách Židovského muzea v Praze. Jedná se o parochet neboli synagogální oponu, kterou synagoze věnovala paní Glückl, manželka HerscheStrausse v roce 1856 a povijan na svitek Tóry z roku 1859, který synagoze daroval Abraham Adler k příležitosti narození syna Abrahama. V roce 1772 jsou již datovány stanovy židovské obce. O sto let později čítá lukavická židovská obec 22 členů a v roce 1890 už 303 členů. (10 z Dolní Lukavice a 293 z okolí).  V roce 1893 již fungovala samostatná židovská obec, ale krátce na to, v roce 1897 byla připojena k Přešticím.  V roce 1902 byl v Dolní Lukavici založen modlitební spolek „Minjanverein.“, který zanikl v roce 1921.Židovská škola byla v Dolní Lukavici založena v roce 1786, kdy do vsi z Píšťan přichází tzv. „Schulmeister“ Mayer Weisl.  Vystřídalo se zde velké množství učitelů:

V Dolní Lukavici lze také vysledovat pestrou škálu židovských povolání a způsobů obživy, avšak na prvním místě v Dolní Lukavici bylo obchodování – nejčastěji s plátnem, s peřím, dále pak se střižním zbožím, kůžemi.  Obchodovalo se však také v menší míře s tabákem, potaší (na panství Dolní Lukavice bylo několik potašáren), živili se podomním prodejem a ženy často chodily do služby. Ojediněle nacházíme povolání jako krejčí, švec, trafikant, sklenář, u některých osob je uveden jako způsob obživy žebrák či „živený dobrými přáteli“ atd.  Písmák Mašek ve svých Pamětech uvedl: „Tento rok (1814) jsme se vydlužili peněz z kanceláře 300 zlatých a u Žida Meumla z Dolní Lukavice 110 zlatých…“ tudíž je patrné, že se židé v Lukavici živili i jako lichváři.

           Mgr. Eva Horová