Dolní Lukavice - Zjednodušená verze stránek
Nastavení velikosti písma
+

Zapomenuté osobnosti

Zapomenuté osobnosti

Vojtěch Mašek (1829-1902), zahradník, pěstitel a podnikatel

Narodil se v  Dolní Lukavici čp. 1 23. dubna 1829. Narodil se Tomášovi, hraběcímu mušketýrovi a Alžbětě, rozené Švihlové. Alžběta byla dcerou Jana Švihly, mistra krejčovského z Dolní Lukavice čp. 52. Oba sloužili na lukavickém zámku. Vojtěch Mašek chodil do školy v Dolní Lukavici. Poté se na zámku u zahradníka Pankráce Pfistera (1791-1859) vyučil zahradníkem.  Po vyučení odchází „do světa“. Pracoval v Schönbrunnu a Veltrusech a od roku 1855 na panství Sychrov. Po krátké době se zde stal ředitelem knížecích rohanských zahrad. Byl velice podporován Kamilem hrabětem Rohanem (1800–1892). S Maškovým jménem je spojována největší sláva sychrovského parku.  Po smrti majitele zámku, poklesl zájem o park.  Mašek začal spolupracovat se zahradnickým závodem v Turnově (Maškova zahrada) který byl v provozu od roku 1873 pod jménem Korselt. Po smrti Karla Korselta (†1895) vedl Mašek zahradnický závod sám až do své smrti v roce 1902. V informačních i reklamních materiálech byl Maškův zahradnický závod uváděn vždy jako první a největší závod svého druhu v celém Rakousku (později v Československé republice). Rozsáhlé zahrady, skleníky a pařeniště dodávaly semena, křoviny a rostliny nejen po celém Rakousku-Uhersku, ale i daleko za hranice, kde zásobovaly zahrady panovníků, šlechty i dalších korporací. Rodinnou firmu poté řídil jeho syn MUDr. Karel Mašek, který ji dále rozšiřoval. Zahradnickému umění se zde učili pěstitelé z Čech i z celé Evropy. Pojmem se staly okrasné dřeviny všeho druhu – jablko Turnovský granát, Maškova švestka, Maškova jahoda a mnohé další. Závod trval 53 let.

Zajímavostí je, žeVojtěchova pravnučka, Marie (rozená  Bibikovová, 1917–2009) se provdala za slavného režiséra Huga Haase (1901–1968). Zmínit lze i potomka Vojtěchova bratra Václava a Vojtěchovu sestřenici Kateřinu. Václav Mašek (1820–1896), dolnolukavický rodák (čp. 1), působil v Praze jako ředitel ústřední kanceláře hraběte Schönborna a jedním z jeho potomků byla dcera Kateřina (1857–1938). Výtvarně nadaná, studovala v Praze malířství a později se z ní stala uznávaná malířka rostlin (tvořící pod pseudonymem Katy) spolupracující s cestovatelem Benediktem Roezlem (1824–1885) a ilustrující knihu České ovoce (díl I., Jablka) autora Františka Thomayera (1856–1938). Kateřina se v roce 1889 provdala za řezbáře Dominika Buška (1855–1934), spolutvůrce interiérů zámku Sychrov.

 

Manželé Veverkovi

JUDr. Ferdinand Veverka (1887-1981) – velvyslanec, diplomat

Narodil se 29. ledna 1887 v Bělé pod Bezdězem. Vystudoval práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě, poté pokračoval ve studiu v Paříži. V roce 1917 vstoupil do domácího odboje. V roce 1920 působil jako legační tajemník v Londýně, zároveň předseda politické sekce ministerstva zahraničních věcí a zástupce ministra. V letech 1921-1924 byl vyslancem ČSR v Rumunsku, poté vyslancem ve Švýcarsku, současně byl stálým delegátem ČSR ve Společnosti národů. V letech 1928-1936 byl vyslancem v USA, paralelně na Kubě. Na Mírové konferenci v Ženevě ve 20. letech 20. století  jako zástupce Československa u Společnosti národů obdržel Řád čestné legie Francie s červenou stuhou. Další medaile následovaly: nejvyšší řády Rumunska a Jugoslávie za autorství tripartitní smlouvy, tzv. Malé dohody. Pro něj se mnohem cennějším stala fotografie od prezidenta Roosevelta s věnováním „svému dobrému příteli“. Ze vzpomínek se dozvídáme, že americký prezident si jednoho dne pozval vyslance k audienci do Bílého domu. Ten se dostavil, ale prezident byl již na svém sídle v New Yorku. Prezidentská kancelář zapomněla napsat do prezidentova diáře datum a hodinu audience. Jakmile se to Roosevelt dozvěděl, dal prý příkaz, aby vyslance s doprovodem policie dovezli na jeho soukromé sídlo, kde byl po dva dny jeho hostem. Tak mezi nimi vzniklo osobní přátelství. V roce 1938 manželé Veverkovi koupili zámek Dolní Lukavice. Po komunistickém puči v roce 1948 Veverkovi emigrovali do Francie.  Jelikož se Ferdinand Veverka znal s etiopským císařem HaileSelassiem I., nabídl mu práci osobního politického poradce. V Etiopii působil 12 let.  JUDr. Ferdinand Veverka zemřel 7. dubna 1981 v Paříži ve věku 94 let.

 

Kornélie Célina Veverková  (1891-1974) -  umělkyně, malířka

Narodila se 15. prosince 1891 v Praze jako dcera JUDr. Julia Grégra, majitele Národních Listů a zemského poslance.  V roce 1915 se v Praze provdala za JUDr. Ferdinanda Veverku (1887-1981), velvyslance. Manželé Veverkovi spolu měli syna Ferdinanda (1915-2013, žil ve Francii)a dceru Cornélii (1916-2014, Hildprantová, žila v Blatné). V  roce 1938 koupili zámek, dvůr, pivovar a část lesů v Dolní Lukavici, kam jezdili se svými dětmi – Ferdinandem a Kornélií. Dle vyprávění její  vnučky paní Viktorie Veverkové – Duphenieux, byla babička lukavickou přírodou velmi okouzlena a ráda zde tvořila. Proslavila se převážně v Americe a ve Francii.  Na snímku z deníku Washington Herald (z roku 1936) malovala americké indiány. Na paní Veverkovou vzpomíná také Karel Pexidr (*1929) ve své knize Vícov: „Jeden ze svých obrazů malovala paní Veverková v kterémsi z romantických, zasněných koutů Úhlavy pod Vícovem. Když byl obraz hotov, změnilo se kouzlo romantiky v neodbytnost reality. Jak rozměrné plátno dopravit zpět do Lukavice? Nevím už přesně, jaké okolnosti tomu předcházely, ale skutečnost je taková, že jsem byl po vzájemné domluvě pověřen zajet pro paní Veverkovou naší lodí a dovézt ji i s obrazem po proudu Úhlavy do Lukavice, což se zdálo dopravně výhodné zejména proto, že od řeky k zámku byl jen skok. Tak jsme jeli v tichu a míru po řece a obraz, který paní Veverková držela na klíně v kolmé poloze, tyčil se nad námi jako plachta.   Navzdory všem dramatickým okamžikům, které zaváněly karambolem, dobře to dopadlo. Obraz jsme šťastně dovezli. Obraz byl pěkný a zdobil pak některou z komnat zámku.“   Kornélie Veverková zemřela v roce 1974 ve Francii.

 

Karel Tobrman (1906-1977)

Karel Tobrman se narodil 21. června 1906 v Dolní Lukavici čp. 117 Josefu Tobrmanovi, domkáři, synovi Matěje Tobrmana, lesního hajného na Hradčanech a Terezii, rozené Hřebcové, z Jína jako poslední (páté) dítě. 22. června byl v lukavickém kostele pokřtěn farářem Janem Michalem jako Karel Matěj Tobrman. V Dolní Lukavici chodil do obecné školy, poté do měšťanky do Přeštic. Jelikož vyrůstal v chudé rodině, rodiče děti nemohli držet na studiích. Nejmladší Karel však získal podporu od bratra Josefa (*1896) a díky němu mohl studovat na stavební průmyslové škole v Plzni. Součástí výuky byly tzv. prázdninové mezistudijní praxe, které vykonával u těchto podniků: František Siegl Přeštice, Ing. František Jenč Plzeň, Ing. František Němec Plzeň, Podnikové družstvo Plzeň. Když odmaturoval, byl přijat na vyšší školu stavitelskou v Plzni. Po ukončení působil u:  Ing. Františka Jenče v Plzni Pak odešel do kanceláře Ing. Karla Herzána do Prahy, kde pracoval do 31. 10. 1928. Od Ing. Herzána přešel k bratrům V. a F. Kavalírovým v Praze. Zde se mu dostalo příležitosti podílet se na plánech a výstavbě vilových domů Na Babě, jedné z nejlepších funkcionalistických čtvrtí v Praze- Dejvicích. Tato lokalita se ihned stala místem pro pražskou smetánku. Zastával stavební dozor při rekonstrukci krovu na Klementinu, podílel se na výstavbě budovy pražské právnické fakulty. V roce 1934 začal podnikat. Jelikož rozjet živnost bylo dosti finančně náročné, byl donucen si vzít půjčku. I zde mu pomohl bratr Josef, který se zaručil svým majetkem.  Začal kreslit plány a stavět převážně v Plzni, kde postavil řadu vilek na Slovanech (Chválenická ul., Na Průtahu atd.). Za zajímavost stojí, že zastával technický dozor u vily Dr. Karla Pexidra na Vícově u Přeštic, připravil projekt na rodinné domy pro své neteře a synovce v Dolní Lukavici (čp. 135, 186 a 185) apod. Za druhé světové války začal docházet stavební materiál, tak v roce 1942 se živností skončil a byl totálně nasazený do Škodových závodů. Zde pracoval v kanceláři a seznámil se se svou budoucí ženou Annou Horníkovou (1916-1988) ze Spáleného Poříčí. 3. dubna 1945 se oženil a odešel žít k nevěstě do Spáleného Poříčí čp. 96. Brzy po svatbě se narodila dcera Věra (*1946, provdaná Šlechtová, restaurátorka, žije v Plzni) a o dva roky později syn Karel (*1948). Odtud denně dojížděl do zaměstnání do Plzně, kde pracoval do roku 1963, kdy odešel do důchodu. Karel Tobrman zemřel 24. října 1977 na mozkovou mrtvici. Je pohřben na hlavním hřbitově v Plzni.

 

Pavel Mašek (1890-1959), hudebník, kapelník

Narodil se 28. června 1890 v Dolní Lukavici čp. 106 jako jedno z devíti dětí kapelníka Martina Maška (*1857), rodáka z Vodokrt a jeho ženy Filomeny, rozené Boudové. Pavel se od dětství věnoval hře na klarinet. Vyučil se obuvníkem. Hrál u vojenské hudby 35. pěšího pluku v Plzni. V průběhu první světové války byl zajat v Rusku a byl ruskými úřady jmenován dirigentem divadelního orchestru v Petro-Pavlovsku. Po návratu z Rusku byl dva roky dirigentem vojenské hudby v Kroměříži. Na začátku 20. let 20. století založil v Dolní Lukavici velký dvaadvacetičlenný orchestr složený z hudebníků z Dolní  a Horní Lukavice, Lišic, Chlumčan a dalších obcí. Byla to reprezentační kapela i pro Přeštice. 11. července 1925 se oženil s Barborou Taflíkovou z Lišic (*1904).  Žili v domě čp. 106, kde se jim narodili dva synové:  Pavel (1926-2006, generál major na ministerstvu obrany v Praze, měl syna Pavla, který žije s manželkou a 2 syny v Dánsku) a Václav (1929-2007, zdědil hudební nadání, pokračoval v kapele, s manželkou měl tři děti. Synové Václav a Pavel žijí v DL a dcera Marie v Lišicích). 19.11. 1938 manželé Pavel a Barbora Maškovi dům čp. 106 vyměnili za čp. 43 (s Regnerovými). Kapelník Pavel  Mašek zemřel 26.12. 1959. 

 

VáclavMašek (1929-2007)

Narodil se v DolníLukavicičp. 43 v roce 1929. Hudební nadání se v jeho rodině dědilo z generace na generaci. Kapelu založil již v roce 1857 jeho praděda Martin Mašek, tehdy ještě ve Vodokrtech a poté se přiženil do Dolní Lukavice. Martin Mašek byl výborným trumpetistou a ve druhé polovině 80. let už v Dolní Lukavici vedl vlastní kapelu, která  měla podporu  hraběnky Schönbornové. VáclavMašek převzal kapelu po otci - Pavlu Maškovi († 1959), který na začátku 20. let 20. století založil v Dolní Lukavici dvaadvacetičlenný orchestr složený z hudebníků z Dolní  a Horní Lukavice, Lišic, Chlumčan a dalších obcí. Byla to reprezentační kapela i pro Přeštice.  Václav Mašek (1929 - 2007) ovládal hru na několik hudebních nástrojů a byl také známý svými soukromými hodinami na různé nástroje (housle, trubka, klarinet, baskřídlovka). Docházeli za ním žáci téměř z každého třetího domu v Dolní Lukavici a nejen odtud. V roce 1978 Václav Mašek založil kapelu Hezouni, kde hráli hudebníci z celého okolí. Ať už taneční nebo dechové uskupení pana Maška bylo velmi žádané. Dechovou hudbou doprovázeli různé průvody např. masopustní, lampionový, prvomájový, pohřební. Hráli také na dožínkách, výročních schůzích JZD, při odvodech branců. V 60. a 70. letech bylo oblíbené tzv. „štandrlování“ tj. když měl někdo z Dolní Lukavice svátek, zpravidla Václav, Josef, Anna, chodilo se hrát „pod okno“. Co se taneční hudby týká, tak hráli na bálech a při různých zábavách (posvícenecké, hubertské, mikulášské atd). V roce 1995 v rámci 125 let od založení kapely uspořádali koncert před zámkem v Dolní Lukavici, zahráli u pomníku padlých v Dolní Lukavici při příležitosti oslav 50. výročí osvobození americkou armádou a v říjnu 2001 hráli americkou a českou hymnu a další skladby při návštěvě astronautů Lovella a Remka na hřišti v Dolní Lukavici. Václav Mašek byl proslulý svým celoživotním doprovázením mší svatých na varhany. Kapela pana Maška též hrávala koledy na půlnoční mši. Program měli nabitý a někdy vystupovali i na 36 akcích za rok. V 70. letech 20. století hrávali i v bývalém NDR, kde byli oblíbení. S Václavem Maškem současně hrál i jeho syn Pavel a vnuk Pavel.

 

Josef Kotous (1889-1974)

Narodil  se 15. března 1889 v Dolní Lukavici Josefu Kotousovi, obecnímu kováři v č. p. 114 a Barboře rozené Kokoškové ze Snopoušov. Vyučil se u svého tatínka kovářem a pak pracoval u Československých drah v Plzni. Byl dvakrát ženatý. Poprvé s Marií, rozenou Hrubou z Dolní Lukavice č. p. 8, se kterou měl v roce 1926 dvojčata Marii a Josefa. Děti se narodily v domě vedle školy č. p. 55, který dnes již neexistuje. Marie Kotousová v roce 1926 zemřela a v únoru 1928 se Josef Kotous oženil s Albínou Souškovou ze Zahorčic na Klatovsku. Ve stejném roce zkolaudovali dům v lokalitě „Na Pajzovně" č. p. 165 a od 9. června 1928 převzal funkci starosty po Josefu Červeném. V této době se stavělo „Na Pajzovně“ a Josef Kotous se zasloužil o zajištění elektrifikace této nové stavební zóny. Na konci 20. let 20. století ještě nestála budova obecního úřadu, a tak se úřadovalo v jedné místnosti domu č. p. 165.  Budovy obecního domu bylo třeba, proto na schůzi zasedání obecního zastupitelstva 28. března 1931 starosta Kotous přednesl návrh na výstavbu obecního domu, kterou s ním společně schválili členové zastupitelstva: V. Havránek, K. Vokáč, J. Regner, J. Kasl, J. Prach, K. Strnad, J. Tobrman, F. Uzel, J. Uzel, V. Řezníček, J. Dvořák, V. Černý. Budova obecního úřadu byla dokončena v roce 1932 a ve stejném roce v obci proběhly obecní volby. Josef Kotous byl opět zvolen starostou. Vzhledem ke kritickým poměrům v rodinách nezaměstnaných dělníků, řemeslníků a hospodářů v době světové krize, usnesl se Josef Kotous (starosta obce a předseda místní školní rady) s řídícím učitelem Karlem Beranem, aby v této kritické zimě bylo zajištěno podávání teplých polévek všem dětem během polední přestávky.  Podělovány byly všechny školní dítky v poledních přestávkách dobrými, teplými polévkami. V roce 1934 se Josef Kotous zasloužil o zasazení stromů kolem pomníku padlých.  Tento záměr společně uskutečnil s předsedou Místní osvětové komise Rudolfem Šloufem a řídícím učitelem Karlem Beranem. V roce 1935 se přičiněním Josefa Kotouse uskutečnila stavba kanalizace v ulici od kovárny pana Dolanského nákladem 12 000 Kč.  V lednu 1936 byl zásluhou starosty a předsedy školní rady Josefem Kotousem a řídícím učitelem Karlem Beranem do školy instalován radiový přijímač.  Ve školní kronice stojí: "Předseda MŠR zdejší pan Josef Kotous, muž pokrokový a přítel školních dětí, často si správci školy stěžoval, že žáci naší školy jsou ochuzováni ve vědomostem tím, že nemohou navštěvovati divadel, biografů, koncertů apod. jako školní děti ve městech. Stále přemýšlel, jak tomuto nedostatku na naší vesnické škole odpomoci. I přišel k tomu náhledu, že jediné dobré rádio to bude, které našim dětem nahradí to, čeho je dětem ve městech v tak hojné míře popřáváno...."  Rádio bylo opatřeno při oslavách 85. narozenin prezidenta Masaryka. Rádio bylo značky "Erba". Skládalo se z 3 x lampového přijímače, 25W zesilovače, gramofonového stroje a mikrofonu. V každé třídě byl amplion. V roce 1937 se s kanalizací pokračovalo v ulici "ke Dnešicům". Starostou byl pravděpodobně až do konce druhé světové války. Josef Kotous byl též členem Sboru dobrovolných hasičů. Zemřel 9. září 1974 ve věku 85 let a ve vzpomínkách pamětníků zůstal jedním z nejlepších starostů Dolní Lukavice.

 

Václav Hraběta ml. (1911-1975)

Narodil se v roce 1911 v Dolní Lukavici, avšak jeho rodina pocházela z Vodokrt.Když vyšel z „měšťanky“, začal se u otce (studnaře) zaučovat.  Od roku 1933 se studnařství začal učit. Zachoval se jeho sešit s poznámkami nadepsaný „Nauka o studnách - Hraběta Václav - Dolní Lukavice.“ Zde podrobně popisuje technickou stránku věci včetně složitých technických nákresů, které sám pečlivě zhotovoval.   Po složení studnařských odborných zkoušek získal oprávnění k činnosti a živnostenský list na kopání studní a montáž pump. Z jeho poznámek víme, že např. v roce 1934 kopal studnu Josefu Černému a Františku Kastnerovi ve Snopoušovech. Jeho zápisy uvádí: „V roce 1937 jsem opravil čerpadlo Růženě Keslové z Nebílov, pracoval jsem na pumpě Josefa Přibáně z Lišic, opravil pumpu E. Kydlíčka v Plevňově, spravil železnou pumpu Jana Hrubého ze Snopoušov, pracoval na pumpě pana Barty ve Voseku. V roce 1938 čistil jsem rybník a vytrhával rákosí pro Žida Šancra a opravil jsem vodovod ve stáji Karla Otty." Zápisů je mnohem více, zakázek měl pan Hraběta opravdu hodně.V roce 1942 bylnasazennanucenépráce do "reichu" do rakouskéhoObersalzbergu (u Berchtesgadenu), kdepracoval pro Hermana Görringa (1893-1946). Kopalzdetajnéchodby (únikovévýchody pro nacisty) a podílel se takénastavbě bunkrů. Odtud, na varování svého mistra, v roce 1944 uprchl. Hrozila mu poprava po dokončení díla. Do května 1945 se ukrýval v lese Hajsko nad Krasavci. Ihned po útěku po něm Gestapo vyhlásilo pátrání. Po válce se opět věnoval studnařství a instalatérství. Oženil se Annou Valentovou z Chocenic. Spolu měli syna Václava (1947-2017) a dvě dcery: Annu (*1949) a Marii (*1951). Žili v Dolní Lukavicičp.122. Po nějaké době koupil dům čp. 24 u Sládkovic rybníka.Voda se mu bohuželstalaosudnou.V lednu 1975 v nedožitých 64 letech se nešťastnou náhodou utopil v bahně Sládkovic rybníka, nedaleko svého domova.

 

Doc. Ing. Karel Otto, CSc. (1936-2000)

Narodil se v Dolní Lukavici čp. 53 Karlovi (1905-1974) a Marii, rozené Hrubé (1915-1974) z Krasavec.  Jeho životní osudy byly určeny mnohaletou sedláckou tradicí rodu Ottů, která se u něj projevila opravdu silným vztahem k zemědělství, k půdě i zvířatům, a to nejen hospodářským. Část pamětníků si možná vzpomene na jeho pohřeb v květnu roku 2000, kdy rakev na lukavický hřbitov doprovázeli studenti černé pleti v bílých rouchách s palmovými větvemi v rukách.

Karel Otto odešelzestatkusvýchrodičů v 50.letech 20. století, v době perzekuce sedláckých rodů, bránících se nastupující kolektivizaci zemědělství, do nedalekých Oselců u Nepomuka. Zde se roku 1955 vyučil opravářem zemědělských strojů; odbornou maturitu získal roku 1962 na Zemědělské škole mechanizační v Litomyšli, místě dostatečně vzdáleném od dohledu krajských státních úředníků. Potřeba vzdělání i touha uskutečňovat si svoje sny ho dovedla téhož roku na Vysokou školu zemědělskou v Praze (dnes Česká zemědělská univerzita), kde začal pracovat jako opravář aut a dílenský instruktor. Zapsal se do dálkového studia Mechanizační fakulty (zemědělská technika) a studium vysoké školy dokončil v utajení i před svými rodiči roku 1966. Na Vysoké škole zemědělské v Praze setrval a vyučoval zde po celý svůj život. Nejprve působil jako asistent Katedry zemědělské techniky, posléze se roku 1987 stal docentem Institutu tropického a subtropického zemědělství, od roku 1996 byl jeho ředitelem. Veškerý svůj čas rozděloval mezi své dvě největší životní lásky. Tou první byla zahrada bývalé cihelny v Lišicích čp. 180, kde od roku 1974 (do té doby byla cihelna obsazena z rozhodnutí Národního výboru nájemníky) trávil všechen svůj volný čas, sedlačil, pěstoval brambory a choval včely. Tou druhou byla vášeň pro černou Afriku, kam se opakovaně vracel s výzkumnými expedicemi nebo jako učitel na univerzitě v Alžíru.  Poprvé zavítal do Ugandy v roce 1978 jako technik expedice Afrika, která, v době krátce před občanskou válkou, usilovala o záchranu antilopy vodušky kob. Následoval tříletý pedagogický pobyt v Alžíru v 80. letech. Po roce 1989 se naplno pustil do získávání mezinárodních kontaktů a finančních podpor pro výzkum, záchranu a domestikaci antilopy losí a antilopy Derbyho v rovníkové Africe. S jeho osobou je spojen počátek mezinárodního záchranného projektu Derbianus v Senegalu, který dodnes řeší jeho pokračovatelé na Fakultě tropického zemědělství ČZU v Praze.  Karel Otto zemřel 29. dubna 2000 v Senegalu nedaleko Dakaru, na zástavu vyčerpaného srdce, během náročné terénní práce, při monitorování migrace antilopy Derbyho.

 

Václav Suchý (1910-2002)

Narodil se v roce 1910 v Čižicích. Otec pracoval ve mlýně a matka vedla domácnost. Po obecné a měšťanské škole se začal učit u akademického sochaře Šípa v Plzni uměleckému řemeslu kameníka. Součástí praktické části maturity bylo sochařské dílo. Václav Suchý vyhotovil sochu matky s dítětem, kterou má jeho syn Miroslav dodnes vystavenou v Chlumčanech na zahradě. Po maturitě nějaký čas u akademického sochaře Šípa zůstal pracovat. Poté šel na vojnu a po vojně se opět věnoval kamenickým pracím. Práce měl hodně. Opravoval sochy na měšťanských domech v Plzni, Praze a dalších městech, zhotovoval pomníky na hřbitovy. Toto umělecké řemeslo bylo patřičně ohodnoceno. Zatímco jeho otec v čižickém mlýně za týden vydělal 50 Kč, mladý kameník v hotovosti dostával kolem 250 – 300 Kč. V roce 1935 se oženil s Růženou Hurtovou (1912-1982) ze Střížovic. Brzy na to začali řešit společné bydlení. Protože nic neměli, krátký čas (1-2 roky) žili u tety Anny Tančouzové (u řeky, kde se říkalo U Boříků). Za zajímavost stojí, že Annin otec pracoval na lukavickém zámku jako panský kočí a byl prastrýcem Františka Tančouze (*1946) z Dolní Lukavice. „U Boříků“ se manželům v roce 1936 narodil první syn – Václav (žije v Plzni, je právník). Václav a Růžena Suchých si od Medků zakoupili domek čp. 118 v Dolní Lukavici. Zde se jim narodily další dvě děti: Miroslav (*1938, žije v Chlumčanech) a Růžena (* 1948, žije v DL čp. 118). Václav se i nadále věnoval kamenictví. Doma si založil dílnu, pracoval dle objednávek. Zhotovoval pomníky, nápisové desky, sekal na desky písmo. Měl hodně zakázek, nejvíce pro hřbitovy. Pracoval v Dolní Lukavici, v okolí, ale také na hřbitovech v Plzni (ústřední, na Mikulášském nám., v Doudlevcích, ve Škvrňanech) i v Praze. Používal převážně tzv. teraso (umělý kámen) a žulu. Materiál vždy objednával a žulu musel dlouho brousit. V roce 1948 s nástupem komunistického režimu musel svoji živnost zavřít a nastoupil na Prefu do Přeštic, kde pracoval jako mistr. Pomníky zhotovoval ve svém volném čase v odpoledních a večerních hodinách, když přišel z práce. Otevřel si pod MNV provozovnu. Pracoval až do roku 1971, kdy odešel do důchodu. Václav Suchý zemřel v roce 2002 v nedožitých 92 letech. Jako malou vzpomínku na tohoto výjimečného člověka máme např. mramorovou valchu uloženou v Domě historie Přešticka.

 

Josef Povondra (1871-1940)

Narodil se 14.března 1871 na zámku v Malesicích (čp. 1), kde byl 16. března pokřtěn. Narodil se jako první dítě Josefu Povondrovi (*1826) a Elišce (*1841), rozené Pluhařové, z Přeštic. A zde se začíná psát spojitost s Dolní Lukavicí.  Rodiče malého Josefa byli zaměstnanci hraběte Schönborna. Po jeho narození se rodina přestěhovala do zámku v Dolní Lukavici, kde otec pracoval jako klíčník a matka jako služka a také klíčnice. Josef a Eliška se vzali v roce 1867 v Přešticích. Manželé netušili, že se jejich syn zapíše do dějin daktyloskopie. Po studiích na reálce v Plzni se stal hospodářským úředníkem na panství Karla ze Schönbornu. Jako osmnáctiletý vstoupil do vojska a po základním výcviku byl zařazen k četnictvu. Stal se velitelem četnických stanic, pak okresním četnickým velitelem. Od roku 1898 vykonával službu jako závodčí u četnické stanice v Dobrušce, kde zůstal do roku 1905. Za tu dobu se mu v okolí Dobrušky povedlo potlačit pytláctví. O dva roky později založil první četnickou daktyloskopickou sbírku v českých zemích. Od roku 1911 do ní začaly daktyloskopické karty osob zasílat i další četnické stanice. Během první světové války sloužil u poznávacího oddělení generálního gouvernmentu v Lublani. V roce 1922 se stal, v hodnosti výkonného kapitána, velitelem nově zřízeného zvláštního četnického oddělení při poznávacím úřadě pražského policejního ředitelství. V roce 1931 byl povýšen do hodnosti majora a od dva roky později odešel na vlastní žádost do výslužby. Následně žil ve svém domku v Choceradech,  kde se věnoval zahradničení.  Z měsíčníku Policista (č.12/1999) se dozvídáme, že major Povondra byl službě věrný. Podle dobových záznamů říkával: „Za úspěchy, kterých jsem dosáhl za 45 let služby u četnictva, vděčím nejen sobě – své lásce k řemeslu, ale i lidem. K člověku jsem měl vždy dobrý poměr a nejvíce jsem si cenil kamarádství a čestnosti slova...“  Josef Povondra zemřel v roce 1940 v Poděbradech.  ThDr. Ladislav Beneš sdělil:  „Josef Povondra je jednak zvěčněn v kriminalistických povídkách Jiřího Markase a pak se o něj také zajímali tvůrci seriálu Četnické humoresky. Článek v měsíčníku Policista psal můj otec, manžel vnučky mjr. Povondry, který je takto mým pradědečkem.“ Na závěr je třeba říci, že rodiče – Josef a Eliška spolu měli ještě dvě dcery. Rodiče v Dolní Lukavici žili do své smrti. V roce 1910 je jako obyvatelka zámku uváděna Eliška Povondrová s dcerou Janou (*1878), již jako vdova.

 

P. Bohumil Marouš(1921-1985)

Narodil se 19.března 1921 v Písku. Když mu byly tři roky, jeho otec zemřel a zůstal sám se svou matkou. Vystudoval gymnázium v Písku a bohoslovecký seminář v Českých Budějovicích. V roce 1942 bylnasazennanucenoupráci v rakouskémSteyeru. 5. dubna 1945 byl v Prazevysvěcennakněze. Od 1. září 1945 působil jako kněz v jihočeském Kadově, pak v Seči u Blovic. Zde prožil dva roky, zapojil se aktivně do práce ve skautském hnutí, vychovával mládež k lásce a úctě k přírodě a k druhým lidem, stejně jako k lásce k Bohu.Sejde-li se kněz a skaut v jedné osobě, vznikne osobnost spíše nadstandardní než obvyklá. Z Blovic P. Bohumil Marouš v létě roku 1947 přišel do Hartmanic, kde se ihned ujal svého kněžského úřadu a správce hartmanické farnosti, která byla do té doby neobsazená a měla velkou spádovou oblast. To byla ovšem jen část jeho pracovního nasazení. Jako společensky orientovaný člověk se brzy zapojil i do kulturního a společenského života obce. Hrál výborně na klavír a své umění uplatňoval za scénou při divadelních představeních místního ochotnického spolku, čímž obohacoval jednotlivá představení o scénickou hudbu. S jednotlivými členy nacvičoval také písňová a sborová vystoupení. Byl vedoucím junáckého oddílu.Jeho vůdcování ale nemělo bohužel dlouhého trvání, neboť přišel únor 1948 a na konci roku byl Junák-Skaut zakázán a mnozí jeho představitelé zatýkáni a perzekuováni.  O jeho pobytu v Harmanicích se zmiňuje jedna kapitola knihy Viléma Hracha – Šumava …hranici přecházejte o půlnoci.  Protože měl pan farář známé mezi skauty v Sušici, i jinde, zapojil se po komunistickém puči do ilegálního hnutí a začal pomáhat s převáděním lidí do Německa. Povedlo se mu pomoci s útěkem několika desítek osob. V září 1949 byl Bohumil Marouš zatčen a později odsouzen za velezradu, na 18 let těžkého žaláře, zostřeného čtvrtletně jednou tvrdým ložem (spaní na betonové podlaze…). Dále mu soud uložil pokutu 15 000 Kčs, propadnutí majetku a ztrátu občanských práv na 10 let. Prožil řadu let v komunistických lágrech, z nichž nejhorší byly uranové doly – vězení si odbyl na Mírově, v Leopoldově, Valdicích a v Jáchymově.  Po propuštění na amnestii v roce 1960 pracoval jako dělník u Pozemních staveb, ale v září 1961 byl znovu odsouzen, tentokrát na tři roky, za poslech rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Po propuštění pracoval opět jako pomocný dělník. V roce 1968 získal státní souhlas a mohl se opět vrátit ke svému kněžskému povolání. Od od 15. 5. 1968 působil ve farnosti Dolní Lukavice a od 1. 5. 1974 do 31. 8. 1984 jako děkan ve Kdyni  a okolních farnostech (Svatá Anna-Tannaberk a Hyršov).  Poslednílétasvéhoživotažil v charitativnímdomově v Moravci.Na Písek vždy rád vzpomínal a i v charitativním domově říkal, že jeho nejoblíbenější písnička byla Když jsem já šel tou Putimskou branou. Zemřel  tam 4. října 1985 vevěku 64 let a je pohřben v Písku-Semicích.  Jeho životní příběh představuje typický osud ušlechtilého kněze-skauta té doby. A také uvědomělého Čecha a vlastence. Život, který byl v mnoha ohledech podobný dalším osudům těch, kteří se nesklonili před komunistickou zvůlí a rozhodli se jí čelit i za cenu ztráty osobní svobody a mnoha strádání.

 

Václav Voltr (1869-1949)

Narodil  se 11. září 1869 v Přešticích, kde navštěvoval obecnou pětitřídní školu. Jeho otec pocházel z Přeštic a matka z Příchovic. V letech 1882-1889  studoval na c.k. gymnáziu v Plzni. Tam složil maturitní zkoušku. Počátkem školního roku 1889/90 byl jmenován výpomocným podučitelem ve Strýčkovicích. 4. října 1889 nastoupil vojenskou službu jako jednoroční dobrovolník a poté vykonal důstojnickou zkoušku. Od 1. ledna 1890 byl jmenován důstojnickým zástupcem.  Po vojenské službě se věnoval učitelství a působil jako výpomocný podučitel v Soběkurech a na obecné chlapecké škole v Přešticích. Učitelskou zkoušku vykonal na učitelském ústavu v Praze 9. července 1892.  Poté působil jako zatímní učitel na obecné chlapecké škole v Přešticích a jako osobní podučitel na měšťanské chlapecké škole v Přešticích. V této době vykonal zkoušku učitelské způsobilosti v Příbrami a v listopadu 1894 obdržel vysvědčení způsobilosti. Krátce na to byl jmenován definitivním podučitelem na obecné škole v Oplotě a od ledna 1895 byl zde ustanoven definitivním učitelem. V Oplotě působil osm let a devět měsíců. 1. září 1904 nastoupil na místo definitivního učitele první třídy na obecné škole v Dolní Lukavici. V této službě zastával také místo zástupce řídícího učitele. Od 1. června 1917 nastoupil na místo definitivního řídícího učitele na lukavické škole. Učil zde do roku 1930. 1. července 1930 odešel na trvalý odpočinek.  Působil v Sokolr, měl na starost sokolskou knihovnu a zaznamenal některé zápisy ze schůzí, vedl Pamětní knihu obce do roku 1931. Zemřel v roce 1949 doma v Přešticích, Slovenská ulice 652.

S manželkou Marií (*1873) měl dceru Marii (*1896) a syna Václava (*1900, žil v Nepomuku). Dcera Marie (*1896), provdaná Housarová, byla učitelka a v letech 1920-1934 učila na lukavické škole. Působila též v TJ Sokol Dolní Lukavice a v letech 1934-1940 zastávala jednatelku. Dcera Marie Housarové – Marie (1921-2017), provdaná Ausbergrová, také vyučovala v lukavické škole a v učitelské profesi pokračovala i její dcera Jana (*1943), provdaná Šolová, která také vyučovala v ZŠ Dolní Lukavice.

 

Karel Tumpach (1888-1948)

Karel Tumpach se v Dolní Lukavici narodil 6.listopadu 1888. Byl pokřtěn v lukavickém kostele zámeckým kaplanem Vojtěchem Novotným 8. listopadu 1888.  Narodil se v domě č. p. 94. Jeho otec byl Jan Tumpach, truhlář z č. p. 94, syn Jana Tumpacha, truhláře a Marie, rozené Fremlové z Dolní Lukavice č. p. 50 a matka Jana, rozená Mašková, dcera Jana Maška, bednáře č. p. 82. Vystudoval stavební průmyslovou školu. Po praktikantském období byl v roce 1909 v Plzni uznán absolventem stavitelství. Již od dvacátých let minulého století se můžeme setkat s jeho prvními významnějšími realizacemi, kdy působil v regionu kolem obce Kařez na Rokycansku. Na stavbě sokolovny v Kařezu projevil svou invenci v ojedinělém návrhu dřevěné obloukové konstrukce o velkém rozpětí (návrh je patentován pod č. 11051).  V této oblasti také spolupracoval při výstavbě továrních objektů nedaleko železniční stanice Zbiroh. Po přestěhování do Prahy našel uplatnění při výstavbě v té době moderně pojatého urbanistického sídlištního celku Spořilov (dnešní Starý Spořilov). Sem se přestěhoval z rodné Lukavice, osamostatnil se a založil vlastní stavební firmu. Projektoval a realizoval několik pro Spořilov atypických rodinných vil a realizoval zde řadu adaptací rodinných domů. Zdravotní stav se mu natolik zhoršil (srdeční a Parkinsonova choroba), že v nedožitých 60 letech zemřel

 

Václav Černý (1865-1950)

Narodil se 1. července 1865 v Týništi čp. 16.  Vyučil se obuvníkem a odjel pracovat do velkého závodu do Vídně, kde se seznámil s umělci, kteří jej nabádali ke studiu malířství. Nakonec ve Vídni vystudoval malířskou akademii. Po studiích se vrátil roku 1887 do Plzně, kde pracoval na portrétech. Na výstavě obrazů v Praze v roce 1900 prodal dvě svá díla: "Chudý rybář" a "Ulovená kořist". Byl členem Umělecké besedy v Praze. Velmi často maloval krajinu a venkov. Pro přeštickou radnici namaloval panorama Přeštic, pro základní školu v Rebcově ulici obraz T. G. Masaryka, pro své přátele obraz Vícova a panorama Dolní Lukavice atd. Zasloužil se o vymalování obrazů do korouhví v lukavickém kostele sv. Petra a Pavla, odborně zrestauroval a vyčistil všechny oltářní obrazy a křížovou cestu.  Jeden z jeho obrazů (sv. Vojtěch, r. 1903) je uložen v Národopisném muzeu v Plzni. V Dolní Lukavici namaloval např. zámecký rybník, různé pohledy na ves. 22. října 1901 se v kostele sv. Prokopa v Letinech oženil s Jindřiškou Šohajovou z Českých Budějovic. V roce 1904 se manželé rozhodli Letiny opustit a přestěhovali se do Dolní Lukavice čp. 105, kde byli v nájmu od hraběte Schönborna. V roce 1908 dům koupili a zřídili zde poštovní úřad. Jindřiška se stala poštmistrovou a Václav maloval. Akademický malíř Václav Černý zemřel  ve věku 85 let a je pohřben na hřbitově v Dolní Lukavici.

 

KarelŠpelina (1896-1966)

Scénárista, producent a režisér Karel Špelina se narodil v domku čp. 14 pod sokolovnou v Dolní Lukavici 8. listopadu 1896. Matka Barbora, rozená Jirmářová, byla rodačkou z Dolní Lukavice čp. 14 a otec Matěj Špelina se v roce 1885 do Dolní Lukavice přiženil z Řeneč.  Rodina byla početná, celkem ze sedmi dětí se dospělosti dožilo jen pět. Za zmínku stojí Karlův bratr Rudolf (nar. 1898), který se stal státním úředníkem a pracoval v Praze na ministerstvu. Karlova sestra Anna (nar. 1901) se provdala za Josefa Komorouse (nar. 1900) a zůstali v čp. 14. Karlova touha po filmu se stávala neutěšenou, až jednoho dne odešel do Prahy, kde vystudoval filmovou fakultu. Z Prahy se vrátil v roce 1925 a požádal svoji snoubenku Marii Římsovou o ruku….Prohlížímsičernobílé fotografie na zažloutlém papíře a jakobych se najednou ocitla ve filmech s Vlastou Burianem. Elegáni v dlouhých kabátech s klobouky, ženy v šatech s lodičkami a upravenými účesy. Karla Špelinu převážně fotil filmový pražský fotograf Richard Frohlich. První film Špelina vyrobil v roce 1925 (Do panského stavu) a následovaly další. Od poloviny dvacátých let 20. století vyráběl v průměru dva až tři filmy za rok.  Např. v roce 1926 natočil tři filmy: Dar svatební noci, Pražský flamendr, Osm srdcí v plamenech, v roce 1927:  Sextánka, Provaz z oběšence, v roce 1928: Kedlubnový kavalír, Modrý démant.  Ani chvilku nezahálel. Krátce na to povýšil a stal se ředitelem kina Alma a majitelem filmové půjčovny Chicagofilm. V letech 1930-1941 působil jako produkční šéf a vedoucí výroby u společnosti Dafafilm. Stál také roku 1939 za českou úpravou dialogového dabingu u polského filmu ZÁZRAČNÝ LÉKAŘ / ZNACHOR (1937). Krátce po začátku okupace se Karel Špelina v české hrané filmové tvorbě odmlčel, což vyvolaly nastalé snahy o zlepšení úrovně Němci okleštěného českého filmu. Ovšem filmový svět neopustil ani v nových poválečných znárodněných poměrech, kdy se stal vedoucím karlínského kina Atlas.Vefilmechčasto hráli např. Theodor Pištěk (1895-1960), Jindřich Plachta (1899-1951), Stanislav Neumann (1902-1975). V roce 1936 Špelina nabídl třiadvacetileté Zitě Kabátové (1913-2012) její první roli ve filmu Světlo jeho očí (rok 1934). Jelikož se osvědčila, hrála i v dalších filmech jako např. Paní manželka něco tuší, Klatovští dragouni apod. Jaroslav Marvan (1901-1974) se ve Špelinových filmech objevuje často a hraje vážené role. Např. nadlesního v Pozdním máji, majitele panství a plukovníka ve filmu Za řádovými dveřmi, varhaníka Šimona ve filmu Umlčené rty, starostu ve filmu Paní Kačka zasahuje, MUDr. Šmejkala ve filmu Manželka něco tuší, advokáta ve filmu Klatovští dragouni a další). KarelŠpelinaměl ke svému rodišti silný vztah, a i když žil a pracoval v Praze, do Dolní Lukavice se rád vracel. Dle pamětníků o Dolní Lukavici dokonce natočil film (s náboženskou tématikou). Za rodiči a sestrou sem pravidelně jezdil. Na jeho letní pobyty vzpomíná Romana Komorousová: „V padesátých a zpočátku šedesátých let k nám jezdil každé léto. Vždy si přijel odpočinout. Obýval dvě místnosti našeho domu směrem k sokolovně. Jeho sestra (moje tchýně) mu nosila ze sokolovny pivo a cigarety (byl vášnivý kuřák). Příliš ven nevycházel.“  Do Dolní Lukavice jezdil i jeho syn Osvald (1927-1995), který se stal výtvarníkem. Ilustroval knihy, plakáty, maloval také obrazy a rád fotil. Paní Komorousová má obraz, který znázorňuje lukavickou faru s vysokými akáty a tekoucím potokem před kostelem. KarelŠpelinazemřel 15. září 1966 v nedožitých sedmdesáti letech v Praze.

 

Georg Leopold Weisel  (1804-1873)

Georg Leopold Weiselvlastním jménem Joachim LöblWeisel byl významný sběratel, spisovatel a vydavatel židovských pověstí, povoláním lékař. Vyšel ze skromných poměrů. Prarodiče David (* 1737)a Ester (* 1739) Weiselovi žili v Dolní Lukavici č. p. 90. Jejich nejstarší syn, Joachimův otec – Samuel Weisel (* 1776), zmiňovaný jako Simon – obchodoval podomně se střižním zbožím. Oženil se s Marií, rozenouHaberkornovou. Dětství a dospívání prožíval Joachim s rodiči a sourozenci v Přešticích. Otec podporoval Joachima na studiích lékařské fakulty v  Praze a v Německu. Mladý Weisel si však musel na studia přivydělávat. Stejně však tak trpěl v Praze nedostatkem. I když univerzitu dostudoval, z neznámých důvodů nebyl na doktora promován. Po studiích pracoval jako chirurg v krajské nemocnici v Klatovech, poté, asi kolem roku 1840, nastoupil jako panský lékař do Všerub. Tvrdil o sobě, že je „ranhojič a porodník“. 17. 11. 1843 se Weisel oženil s křesťankou Annou Pavlovskou. Na nátlak nevěstiny rodiny se nechal 27. 11. 1843 pokřtít, a přešel tak na na katolickou víru.  Až do konce svého života tím trpěl. Téma sňatků Židů s křesťany se také často objevovalo v jeho díle: povídkách, novinových článcích, pověstech, legendách, fejetonech a dalších. Pramenem jeho děl bylo vyprávění pamětníků a bádání v archivech. Ve Všerubech poznal osobně spisovatelku Boženu Němcovou, která zde krátce žila ve 40. letech.  Weisel se stal jejím ostrým kritikem, co se týká jejího spisovatelskému umu. Na druhé straně to byla ona, která v něm probudila velký zájem o české obyvatele pohraničí, tzv. domažlické Chody.  V panském archivu kromě jiného objevil cenné informace o povstání Chodů. Tak vzniklo jeho pojednání „Chodenprozess“ – vyšlo v r. 1848 v „Panorama des Universum“ – ročník XV s. 65 n. Tyto a další podklady sebrané Weiselem použil Alois Jirásek při psaní svých Psohlavců.  S Georgem Leopoldem Weiselem je spojena také nejznámější pověst o Golemovi. Svá díla o Židech napsal vesměs před svými křtinami. Jedním z nejvýznamnějších děl je určitě kniha „Pověsti pražských Židů“. Weisel se zabýval také národopisem Šumavy. Zemřel 31. března 1873 ve Všerubech.

Ferdinand Maxmilián z Morzinu (1693-1763)

Hrabě Ferdinand Maxmilián z Morzinu se narodil 16. prosince 1693.  Působil jako tajný rada a hejtman plzeňského kraje.1  Když jeho otec hrabě Ferdinand Matyáš 23. května 1725 zemřel, přestěhoval se ze Seče do Dolní Lukavice a ujal se dědictví po otci. Byl dvakrát ženatý. První svatba se konala 23. října 1714 v Merklíně s Kateřinou Annou hraběnkou Kolowrat – Novohradskou (1697 – 1736) dcerou Františka Zdeňka hraběte Kolowrat a Eleonory Cecilie hraběnky Jarotschin. Podruhé se oženil 1. srpna 1743 s Marií Aloisií Ludvikou hraběnkou Lažanskou z Bukové (dvakrát ovdovělou: po hraběti Leopoldovi Künigl a po Františku Václavu Rajském z Dubnice).  Ferdinand Maxmilián dokončil úpravy na barokním zámku, s jehož přestavbou začal jeho otec, upravil okolí a jako patron zdejšího kostela se zasloužil o jeho rekonstrukci. Kostelní věž hrozila zřícení a její horní část musela být stržena. Hrabě byl velmi pobožný, v roce 1730 se stal „ředitelem“ nábožného bratrstva v Přešticích a roku 1749 nechal vystavět na návrší nad Chlumčany kapli Panny Marie Pomocné. Zemřel 22. října 1763 a jeho srdce bylo do kostela uloženo již následujícího dne.  Bližší informace o jeho smrti a pohřbu nalézáme v Matrice zemřelých farnosti Dolní Lukavice 1658 – 1784:  „Roku 1763 v měsíci říjnu nejjasnější a nejvznešenější pán pan Ferdinand Franciscus, svaté říše římské hrabě de Morzin, pán na Lukavici atd., ve věku 69 let, všemi svátostmi naposledy zaopatřen 16. října ve společenství sv. matky církve duši Bohu odevzdal 22. října, jeho srdce bylo dle katolického zvyku pohřbeno 23. října v kostele sv. Petra a Pavla u velkého oltáře, jeho tělo pak v Praze u sv. Tomáše.“2  Hrabě byl zaopatřen od benediktinského pátera Romana Milwentzela.3   Tělo zesnulého bylo za chladného říjnového počasí převezeno do Prahy a zde pohřbeno do rodinné hrobky.  Srdce bylo uloženo zvlášť z pietního důvodu. Ferdinand Maxmilián měl k Dolní Lukavici silný vztah, byl nadmíru pobožný a chtěl, aby zde spočinula alespoň jeho část. Po jeho smrti se panství ujal jeho syn Karel Josef (1717 – 1784), který na zámek pozval rakouského hudebního skladatele Josefa Haydna.

Ervin Damian Hugo ze Schönbornu (1812-1881)

Narodil se ve Vídni.  V roce 1849 se stal majitelem panství Dolní Lukavice a krátce na to zde získal přezdívku lidumil a hospodář. V roce 1849 pomáhal hasit velký požár a daroval postiženým  rolníkům 600 hřiven stříbra. Jeho oblíbenost u místních obyvatel narostla tak, že byl 16. srpna 1864 zvolen prvním starostou Dolní Lukavice. Kronika uvádí: "Když přijel s celou hraběcí rodinou do Lukavice, byla vystavěna pěkná brána z klestu na okresní silnici nedaleko židovské modlitebnice, ozdobena věnci a prápory rozličných barev s nápisem "Obec šlechtí, starosta šlechtic!" Mnoho rolníků dolnolukavských, krašavských a lišických jelo na koních až k hornolukavské hospodě Jeho Osvícenosti naproti, máje každý z nich v levé ruce barevný prápor, což při příjezdu velmi krásný pohled poskytovalo. Okolo půl třetí hodiny odpoledne, když Jeho Osvícenost v průvodu jezdectva ku bráně se blížil, vypálilo se několik ran z moždířů a hudba hrála národní hymnu. U samé brány postavil se Jeho Osvícenost a přivítán byl od Šimona Komorouse, rolníka z Dolní Lukavice, následující řečí: "Vysokorodý a nejmilostivější Pane hrabě! Dnes Vás vítá Dolní Lukavice s pýchou a radostí mezi své, Vám na počest otvírá obecní výbor a veškeré občanstvo tuto slavnostní bránu a odevzdává Vám takřka obce klíče, neboť jste po jednohlasné volbě naším ctěným Panem starostou - jste naší obce milým a drahým Panem představeným. Děkujeme Vám vřele za blahosklonné přijmnutí této volby. Pane představený, sláva obci, sláva vlasti!!!" Hrabě se rovněž zasloužil o rekonstrukci zámku a kostela. Nechal ho opravit, zvýšit kostelní věž a dát novou báň.  V manželství s Christinou Marií Josefou hraběnkou von Brühl se jim narodilo celkem 10 dětí, z nichž nejstarší Josef zdědil panství. Ervin a Christina zde přes léto pořádali různé slavnosti, na které zvali i místní občany. "Na louce u zámku provozovaly se rozličné národní tance. Hraběnka neodmítla slušnou žádost lukavského rolníka Josefa Havlíčka s ním se několikrát v kole otočiti.." Ervin zemřel 12. ledna 1881 v Praze na mrtvici. Je pohřben v rodinné hrobce u Lovosic. 

 

Kristýna Schönbornová (1817-1902) – hraběnka, feministka a sufražetka

Narodila se 28. března 1817 v Prazedo německy mluvící šlechtické rodiny Friedricha Augusta von Brühl a jeho ženy Alžběty. 11. července 1839 se v Praze provdala hraběte a politika hraběte Ervína Damiána Schönborna, majitele panství Dolní Lukavice. Její osobnost je velmi zajímavá, neboť se stala zakladatelkou prvního ženského spolku v českých zemích. Spolek svaté Ludmily založila roku 1851. Cílem spolku bylo zaopatřit zejména vdovy a matky samoživitelky, které po ztrátě manžela nebyly schopny zajistit sobě, případně rodině, obživu a často tak upadaly do chudoby. Spolek byl založen u příležitosti 930. výročí mučednické smrti sv. Ludmily, jedné z českých  patronek, byl tehdy jedinou ženskou asociací tohoto zaměření v Čechách.  Členkou se také např. stala dcera Františka Palackého – Marie Riegrová-Palacká, Eliška Krásnohorská. Kristýna Schönbornová se snažila o vybudování samostatné české vzdělávací instituce pro dívky. To se jí v roce 1865 podařilo a založila soukromou výrobní školu v Praze. Spolupracovala s předními osobnostmi českého ženského emancipačního hnutí. S manželem Ervinem (1812-1881) - viz Hlasatel březen 2020 -vychovali devět dětí. Nejstarší Karel později zdědil lukavické panství. Kristýna byla velmi oblíbená mezi prostým lidem. To dokazují mnohé zápisy v kronikách. „Napotom se provozovaly na louce rozličné národní tance, kterých se celá hraběcí rodina zúčastnila a i sama paní hraběnka Christina neodmítla na sličnou žádost jednoho lukavského rolníka Josefa Havlíčka s ním se několikráte v kole otočiti.“ Hraběnka byla také vzdělaná, štědrá a zbožná. Písemné zápisy se o ní zmiňují:  „Již roku 1872 přičiněním a snahou zbožné hraběnky Christiny byli povoláni do Lukavice tři missionáři z řádu tovaryšstva Ježíšova by zdejším osadníkům slovo Boží hlásali.“ V roce 1883 věnovala lukavickému kostelu obraz Panny Marie dobré rady. Víme, že každým rokem na Vánoce školním dětem v DL věnovala různé dárky. Kronika školy uvádí: „26. prosince 1877 poděleno bylo mnoho chudých dítek školních sukněmi, jupkami, štuclíky, vánočkami, cukrovím, ovocem, kteréžto dárky vesměs z dobroty Její Osvícenosti paní hraběnky Kristýny ze Schönbornu pocházely. Bůh ráčiž jí tento šlechetný skutek odplatiti.“  Když hraběnka zemřela, posmutněla celá farnost. Farní kronika uvádí: „23. října 1902 v Praze zemřela Její Osvícenost hraběnka Kristýna ze Schönbornu, rozená hraběnka Brühl, choť pana hraběte Ervina, známá dobroditelka chudých, ochránkyně církevních ústavů. Pohřbena byla v Sutomi u Třebenic do rodinné hrobky. V den pohřbu bylo v patronátních kostelích slouženo requiem. Na došlou zprávu bylo dlouze tu vyzváněno a lukavická fara byla zahalena černým praporem

Datum vložení: 15. 12. 2021 18:47
Datum poslední aktualizace: 22. 1. 2022 19:49
Autor: Správce Webu