Dolní Lukavice - Zjednodušená verze stránek
Nastavení velikosti písma
+

Nahlédnutí do minulosti automobilového motorismu na Lukavicku

Nahlédnutí do minulosti automobilového motorismu na Lukavicku

„V posledním desetiletí rozšířil se automobil tak značnou měrou,…

… že zatlačil v některých místech, zejména velkých městech, úplně do pozadí vozidla jiného druhu. Tak například v Paříži jsou povozy tažené koňmi nebo muly jevem velmi řídkým, kdežto automobilů jest tam takové množství, že jest obtížno přejít přes jízdní dráhu. Automobil není zde předmětem luxusním, nýbrž běžným prostředkem dopravním. Leč nejen v cizině, též v naší vlasti, rozšířil se automobilismus značnou měrou, a rok od roku rychle stoupá počet motorových vozidel. K 1. říjnu 1926 bylo v Československu 39 500 automobilů, koncem roku 1927 již 50 000“ uvádí příručka Dr. Ing. Kučery z roku 1928. V této době, tedy před skoro 100 lety bylo mnoho věcí úplně jinak než dnes. Např. SPZ se skládala z písmene (římského čísla) a arabské číslice. Písmeno uvádělo obvod, v němž bydlel majitel, např. z Čech (O), z Moravy (P), ze Slezska (R). Všechna písmena byla černá na bílém poli.  Řidičem se mohl stát člověk starší 18 let, který měl lékařské potvrzení ke způsobilosti a úspěšně složenou řidičskou zkoušku. Pokud člověk složil zkoušky, mohl začít jezdit. Pořizovací cena automobilu byla velmi vysoká, proto jich zpočátku bylo poskromnu.

První automobil v Dolní Lukavici měl podle pamětníkůmajitel zámku pan Ferdinand Veverka. Časem si automobil koupili také v lukavickém mlýně, pekaři apod. Pekař Josef Hodic (Hodyc) pekl výborný chléb, o který byl velký zájem po celém širokém okolí. Původně ho rozvážel povozem v krytém vozu.21. prosince 1936 si pan Hodic zakoupil dodávkové auto Praga Alfa. Chléb se rozvážel do Dnešic, Žerovic, Krasavec, Vodokrt, Řeneč, Libákovic, Oseka a Hájů. V Horní Lukavici první vůz vlastnil pan Milota, majitel hostince Na Zámečku. Paní Helena Peklová (*1949), rodačka z Lišic, sdělila, že z vyprávění svého otce ví, že první automobil do Lišic zavítal v roce 1919. Tehdy Lišicemi projížděl lékař za pacientem. Jakmile ho spatřili místní, seběhli se a ještě velký kus cesty běželi za autem. Byla to velká událost. První automobil vlastnil lišický obyvatel řezník Antonín Staněk (1901-1955). Vzpomíná na to jeho syn Ing. Antonín Staněk ml.„O rozvoji otcovy živnosti svědčí používané dopravní prostředky a zaměstnanci. Zprvu používal jednoho koně, poté dodávkový automobil TATRA 12 (vzduchem chlazený ležatý dvouválec - boxer) a po válce, kdy zde bylo množství různých cizích aut, zakoupil od firmy Rádl Přeštice dodávku, která měla karoserii Oldsmobile a motor BMW 2000. Souběžně s tím choval dva řeznické psy jmény Baryk a Rek (později jen jednoho), které využíval jako tažné do čtyřkolového vozíku nebo saní (dlouho byly tyto dopravní prostředky v kůlně na zahradě) a do dvoukolové káry s pneumatikami. Také měl motocykl (motokolo) ČZ 98, na kterém jsem jezdil ještě i já a později jsem ho prodal.“Automobil značky Aero měli v Lišicích po chalupě „U Merchalů“ (čp. 66). Zde žil Jan Hrubý a „Aerovku“ vlastnil za války. Krátce po válce si koupil Škodovku. Jeho syn Karel Hrubý (*1945) z Lišic čp. 27 sdělil: „S nástupem komunistického režimu hrozilo, že mu Škodovku zabere obec na obecní sanitku, tak ji narychlo prodal Rudolfovi Babkovi do Dolní Lukavice.“  Když si někdo koupil nové auto, muselo se tzv. „zajíždět.“ Dobová příručka uvádí: „U nového vozidla jsou všechny pohyblivé části poměrně těsné a je nutno, aby se jednotlivé čepy, ložiska, písty, nejprve zaběhaly. V době zajíždění nutno jezditi s každým automobilem pomalu a nikdy nemá býti překročena rychlost 45 km/hod. Obyčejně stačí k zajíždění doba, ve které ujede 1000 km.“  Nejvyšší povolená rychlost osobního automobilu byla 45km/hod, v obci se jezdilo 15 km/hod. Záznam uvádí: „Při jízdě vesnicí třeba vždy dávati pozor na zvědavé děti, husy a drůbež, kteráž se často neoprávněně zdržuje na cestách veřejných.“ Nákladní automobily mohly jet jen 25km/hod. Svítilo se jen, když to bylo třeba. První automobily měly tzv. číslovou svítilnu (osvětlovala SPZ) a reflektory. Zprvu neměly stěrače, tak se jízda za deště stávala nemožnou (vynalezla je až v roce 1903 Američanka Mary Andersonová). V Československu se jezdilo vlevo. (Např. v Německu, Francii a USA vpravo). 17. března 1939 dle výnosu vrchního velitele německé armády von Brauchitsche začal platit zákon o jízdě vpravo. Pokud řidič spáchal přestupek, musel zaplatit od 2 do 200 Kčs, v horším případě mohl jít do vězení, kde dotyčný pobyl od 6 hodin do 14 dnů. Pokuta náležela chudinskému fondu v obci/městě, kde se přestupek stal.

Na dřívější cestování automobilem vzpomínají mnozí pamětníci. Paní Miloslava Hrdinová, rozená Kůsová (*1940), z Dolní Lukavice vzpomíná na pana lukavického faráře Františka Vrbu (1910-1976): „Za jízdy si třeba snažil nasadit jednou rukou rádiovku, kterou vozil v přihrádce levých dveří pro případ zimy na hlavu (neměl žádné vlasy). Jednou a ještě levou rukou mu to šlo dost obtížně, což nijak neřešil, hlavně že měl nějak zakrytou hlavu. K našemu pečlivě tajenému smíchu neměl na hlavě slušivý baret, ale něco beztvarého, jako by pod rádiovkou pašoval něco neidentifikovatelného! Jezdil i do vzdálenějších Řeneč sloužit mše svaté, vykonávat pohřby, a tak vždy s sebou v autě vezl i varhaníka a zpěvačky. Měl staré hranaté auto, které bylo do vršků dýchavičné a někdy si i postavilo hlavu a stávkovalo. To ho potom pan farář pobízel: „Jeď, potvoro, jeď!“ Když ale jednou vezl „pěvecký a hudební doprovod“ do Řeneč, pod vrškem u Krasavec auto začalo hrkat a zastavilo. Pan farář oznámil, že musí tedy všichni vystoupit a tlačit.  Celá osádka se snažila ze všech sil auto s panem farářem do vršku vytlačit, a když byli na rovince, nastoupili zpět ado auta a pan farář nastartoval a pokračovali v jízdě! Chtěl jen autu trochu ulehčit! Všichni se po tom šprýmu pana faráře zasmáli, jak se nechali nachytat. Jak se říká „nic lidského mu nebylo cizí.“

Na cesty dalšího lukavického pana faráře – Bohumila Marouše (1921-1985) vzpomíná přeštický rodák Miroslav Pfeifer: „Můj otec dlouhá léta řídil autobus na linkách Plzeň-Libákovice a Libákovice-Plzeň. S panem farářem se dobře znal. Když pan farář potřeboval do Dolní Lukavice dopravit novou Tatru, požádal mého otce, aby tam pro ní zajel. Po návratu nám otec vyprávěl, jak několikrát cestou vůz opravovali. Pan farář velmi svérázný řidič. To jsem poznal i já sám, když už měl Fiata a asi dvakrát mě vezl z Lukavice. Má-li každý člověk anděla strážného, tak pan farář musel mít během jízdy alespoň čtyři. Značky ho moc nebraly a jaký zmatek měl v řazení! Z jedničky na trojku apod., bylo mu to fuk.  Baretku na hlavě v puse čibuk, v autě nebylo přes kouř vidět, ale absolutní pohoda, klídek a úsměv. “Na pana faráře Marouše vzpomíná také Vítězslav Opálko z DolníLukavice: „Jelikož neměl vlastní automobil, do Řeneč ho vozili Uzlovi vozem Škoda 1000 MB, občas můj otec, vypomáhali i jiní lidé. My jsme tam ministrovali. Po nějaké době si opatřil vůz Tatra, myslím typ 12, který po celou dobu jízdy vydával velké rány z výfuku. Vždy jsme poznali, když se blížil. Poté mu bylo přiděleno malé žluté auto. Byl to nový model, Fiat 127. Jelikož pan farář neměl příliš mnoho příležitostí řídit, nebyl dobrým řidičem, a proto toto nové auto bylo za čas poznamenané několika šrámy.“

Na nové dva automobily značkyTatra 603 vzpomíná paní Marie Pintířová (*1938) z Dolní Lukavice: „Když jsme se s manželem 25. října 1959 brali, objednali jsme si z Plzně dvě nová zapůjčená auta značky Tatra 603. Tehdy takové automobily nebyly běžné. Když jsme po svatebním obřadu vycházeli z lukavického kostela, překvapily nás davy lidí. Ti se zakrátko seběhli a okukovali naše nablýskané vozy. To se opakovalo, když jsme v Plzni vycházeli od fotografa. Seběhla se tam tehdy celá ulice. Dnes bychom se tomu zasmáli, ale dříve to tak opravdu bylo.”

Pan Karel Prach (*1949) z Horní Lukavice vzpomíná: „Řidičský průkaz jsem dělal na etapy. Bylo to v srpnu 1968. Jízdu s autem jak osobním, tak nákladním jsme dělali v Přešticích, tenkrát v poměrně klidném městě co se týká provozu. V té době se po silnicích sem a tam pohybovaly různé vojenské samochody, převážně sovětské armády. Po 21. srpnu to bylo  pro nás zajímavé. Pro nezkušené začínající řidiče to byl stres - šramot na silnici, Rusové nerespektovali předpisy, nedávali přednost v jízdě na hlavní silnici apod. V autoškole jsme nejprve dělali jízdy, a pak teprve praktickou zkoušku. Jízdy jsem dělal 27. srpna a praktickou 28.srpna 1968."

 

Mgr. Horová, děkuji Mgr. Janě Aulíkové za zapůjčení dobové publikace a všem pamětníkům za vzpomínky a obrazový materiál

Datum vložení: 11. 2. 2021 19:55
Datum poslední aktualizace: 12. 2. 2021 7:37
Autor: Správce Webu