Na pouť se vždy hodně pralo, žehlilo a vše strojilo. Pojďme zavzpomínat na mandlování.
Mnozí si jistě vzpomenou na časy, kdy se v Dolní Lukavici mandlovalo prádlo. Je tomu už hodně let, ale neměli bychom zapomenout, proto jsem se toto téma rozhodla připomenout.
Mandl v čp. 58
První mandl se nacházel ve stodole u čp. 58. Když se vešlo dovnitř, nacházel se po levé straně. Proti mandlu na pravé straně stál stůl na nabalování a vedle truhla, která sloužila k odkládání prádla a nad mandlem byl tzv. „vodr“ – prostor k ukládání sena a slámy. Vlevo od stodoly byl chlívek pro prasata, opodál hnojiště. Mandl sestavil a vyrobil Josef Prach (nar. 1872), který pracoval ve Škodových závodech v Plzni a byl velmi zručný. Zprvu ho obsluhovala jeho žena Marie (rozená Hajžmanová). Byl to pro ni přivýdělek k zaměstnání. Jednalo se o velký stroj, jehož podstatou byla velká bedna s kameny a dřevěnými válečky. Základ tvořila dubová hladká deska (stůl) cca 3 metry dlouhá, na něm byla bedna s kameny. Prádlo se namotávalo na válečky (cca 90 cm dlouhé) na tzv. „nabalovačku“ (tj. váleček omotaný hladkým prostěradlem) a pak se točilo klikou, rozpohyboval se mechanismus – velké kovové kolo – které pohánělo bednu s kameny.
20. ledna 1945 se k Prachům přivdala Filomena Říhová (1914 – 1995) z Dolní Lukavice č.p. 89. Od Marie Prachové převzala mandlování. Pracovala jako školnice a mandl pro ni byl přivýdělkem. Po nějaké době odešla do invalidního důchodu, ale mandlovala až do roku 1985. V tomto roce byla stodola zbořena a na jejím místě postavena garáž. Mandl byl rozebrán a použit do základů nové budovy.
Když lidé chtěli mandlovat, museli si přivést vyprané, naškrobené a pečlivě složené prádlo. Mandlovalo se „větší prádlo“ jako prostěradla, utěrky, ručníky, závěsy, zástěry. Nic nesmělo mít knoflíky, zipy apod., protože by se to mandlováním poškodilo. U povlečení mohly být jen tenké knoflíky potažené textilií. Paní Eva Vlnová, dcera Filomeny Prachové, vzpomíná: „Přiváželi k nám plný prádelní koš a odváželi poloviční, jak bylo vymandlováno. Někteří lidé si i mandlovali sami, maminka je to naučila. Nejdůležitější bylo vždy prádlo dobře a pevně namotat na válečky, jinak by bylo zmačkané. Mandlovali jsme i pro naši potřebu, mandlovala jsem si také sama.…“
Blanka Zahradníková vzpomíná:
„Pro mami a babi to býval náročný den, pro malou holčičku velké nadšení: bývalá „Kalčíkovic” kuchyně byla plná páry a vůně mydlin a škrobu, na zemi byly loužičky vody a všude vaničky, kbelíky a škopky s předem namočeným prádlem, na kamnech se ohřívala voda ve velkých hrncích a v jiném hrnci se vyvářely utěrky a mami s babi praly, vrčela tu malá ždímačka a brumlala pračka a mami lovila velikou vařečkou prádlo z mydlin a obě dvě neúnavně máchaly, ždímaly, škrobily a znovu ždímaly... Nakonec se prádlo zatřepotalo jako vlajkosláva na šňůrách na verandě a pak vonělo sluníčkem a větrem a škrobem, při skládání ho babi hned „rozsortýrovala”, některé kousky hned večer vyžehlily doma, větší kusy složily do koše, moc mne bavilo vytahování ubrusů a prostěradel za cípy! Pak se prádlo nakropilo a nakonec jsme koš naložily na kárku a jely jsme s babi na mandl.
Nebylo to daleko, přejely jsme jen po můstku přes potok u kostela (tehdy bylo koryto potoka ještě otevřené a břeh byl hustě porostlý akáty a plevelem) a po cestičce jsme se dostaly až k prvnímu domečku u kostela. Paní Prachová byla milá stará paní menšího vzrůstu, byla silná a hodně dýchavičná, uvítala nás a hned jsme jely stodolou dozadu na dvorek. A mně se zatajil dech! To vrznutí prkenných dvířek pro mne znamenalo jako vstoupit do strašidelného zámku
- pološero, vůně dřeva a škrobu a vzadu číhal obr... nebo drak? Celou zadní stěnu zabíral mohutný masivní dřevěný mandl s velikou klikou. Babi složila koš na stoličku u postranního stolu a spolu s paní Prachovou začaly rovnoměrně navíjet prádlo na dlouhé dřevěné válečky, až z nich udělaly pořádně vypasené tlouštíky. A pak jsem se přitiskla k prkenné stěně, div jsem nepropadla ven na dvorek. Vládkyně mandlu zatočila klikou a jeho těžké rameno se začalo pomalu sunout dopředu a drtilo pod sebou ty válce s našimi „lajntuchy”, které tam před tím ženské podstrčily. Nevím, jak to udělaly, já se klepala strachy na opačné straně stodoly a jen pozorovala pohyb toho kolosa. Ona naše babi dovedla velmi sugestivně vyprávět o neposlušných holčičkách, kterým mandl utrhal ručičky a rozmačkal prstíky! Hleděla jsem na mandl s hrůzou a ty dvě statečné rytířky, které mu pod nosem vysvobozovaly ze spárů naše prádlo a podstrčily mu jiný válec a donutily ho, aby pro nás pracoval - to byly pro mne hrdinky! Vždycky ve mně zatrnulo, když mohutné rameno - vršek mandlu - doputovalo až na konec své pouti, pak se rozvážně zhouplo a p-o-m-a -l-u se vydalo na zpáteční cestu, samozřejmě za strašného skřípění a vrzání. Babi a paní Prachů hbitě roztáčely ty ukořistěné horké válce a prádlo skládaly zpět do koše.
Konečně mandl ztichl a zastavil se a my s plným košem vyšly zase na světlo, na sluníčko, na svět! Kouzlo pominulo, rozloučily jsme se paní sousedkou a jely domů.
Už je to tolik let! Ale kdykoliv slyším známé úsloví o Božích mlýnech, vybavím si ten kolos v Prachovic stodole, jak se za strašlivého vrzání a skřípání pomalu, těžce a nezadržitelně šine kupředu a drtí pod sebou ty válce!”
Obecní mandl v čp. 142
Druhý mandl, který byl zřízen za komunistického režimu někdy na konci 60. let 20. století, se nacházel se v domě čp. 142, kde je nyní obecní byt. Jednalo se o jednu místnost. Když se z chodby vešlo dovnitř, po levé straně se nacházel elektrický mandl – velký kovový válec, na který se prádlo natočilo a teplem se vymandlovalo. Mandl byl hojně využíván nejen místními obyvateli, ale též přespolními. Mandlovat sem jezdili lidé ze širokého okolí.
Správa mandlu spadala pod tehdejší Místní národní výbor Dolní Lukavice. Celou dobu ho obsluhovala paní Vlasta Divínová z Dolní Lukavice čp. 117. Paní Divínová nastoupila na místní národní výbor jako uklízečka. K úklidu měla na starost i vytápění budovy úřadu. Po nějaké době jí k úklidu byla nabídnuta i obsluha mandlu. Protože měla hodně práce, zpočátku jí pomáhala Anna Průchová a pak Anna Vlachová. Pracovní doba byla od rána, leckdy až do pozdních večerních hodin. Někdy končily až kolem 21. hodiny, aby bylo na druhý den hotovo. Hospodyňky přinášely v prádelních koších složené ubrusy, háčkované dečky, záclony, závěsy, ložní prádlo, prostěradla, prostírání... Někdo si nechal mandlovat také např. košile a halenky. Paní Divínová vždy prádlo namotala na válec, zapla stroj a čtvrt hodiny nechala mandlovat. Poté prádlo složila opět do koše. Platilo se hotově při převzetí. Když se do budovy mandlu vešlo, byla cítit vůně čistého prádla. Paní Divínová vzpomíná: „Velice ráda jsem mandl obsluhovala, bavilo mě to a s paní Průchovou a Vlachovou nám to šlo vždy od ruky. Dodnes mám ještě schované vymandlované prádlo z tohoto mandlu. Co se pak s mandlem stalo, nevím. Jen si pamatuji, jak ho naložili na korbu nákladního auta a někam odvezli. Ty časy jsou dávno pryč…“
Mandl v Dolní Lukavici fungoval do počátku 90. let 20. století. Z jakého důvodu skončil, se nepodařilo zjistit. Všem zůstanou jen vzpomínky.
Mgr. Eva Horová