Katr u mlýna
První katr se nachází v areálu mlýna u čp. 107. V roce 1901 byla Karlem Turkem založena živnost pilařská při mlýně. V letošním roce tedy katr slaví 120 let. Původní katr byla tzv. jednuška. Jejím pohonem bylo samostatné vodní kolo. Byla to tesaná konstrukce a zároveň součást stavby dřevěné pilnice. Tento stroj byl nahrazen asi kolem roku 1924 litinovým katrem značky "R. Kratochvíl Kostelec nad Orlicí." Ten byl na konci druhé světové války, (po dobrých hospodářských letech), vyměněn za lehčí od firmy Richard Jandl Greifendorf (název byl vyražen na litině).
Katr (Richard Jandl Greifendorf) řezal za pana Turka - mlynáře (1898-1974) - celé období i po znárodnění, kdy ho provozovaly Komunální služby Přeštice. Později se podnik přejmenoval na Oblastní služby Přeštice. Před znárodněním měl katr zajištěn pohon z vodní turbiny ve mlýně - transmisí skrz zeď mlýna. Zřejmě poté, co Komunálními služby katr začaly provozovat sami, dostal stroj svoji předlohu napájenou elektromotorem (tedy nezávisle na chodu vodní turbiny). Pod Komunálními službami na katru pracovala i paní Anna Turková (1935-1998). Při řezání byli majitelé dřeva nápomocni k práci na pile. Po Komunálních službách provozovnu převzal MNV Dolní Lukavice. Zpracovávalo se dřevo na drobnou výstavbu domů v okolí obce. Často to bylo v té době dřevo z polomů a ze samovýroby. Z té doby mohl být údaj o zpracování snad 700 kubíků - ale určitě kulatiny (ne řeziva). Obec předala v provozovnu restitucí Františku Turkovi (1927-2013). Ten ho provozoval do doby, než přebíral se svým bratrem Jiřím Turkem mlýn. V roce 1991 si František Turek (*1962) nechal zaregistrovat živnost - pořez dřeva na katru. Do roku 1998 měl pilu v nájmu a od roku 1998 byl majitelem. Současný katr - střední rámovka SR-65 (max. průchod 60cm, rok výroby 1995) František Turek (*1962) zabudoval v roce 2003. Výrobcem je Královopolská strojírna Moravské Budějovice. Výhodou tohoto stroje je nižší podpilí (kvůli záplavám z Úhlavy) a upevnění hnacího motoru přímo na rámu katru. Má plynule regulovatelný posuv kulatiny a hydraulický přítlak podávacích válců. Původní omítací (sámovací, ohraňovací) jednokotoučová pila s ručním vozíkem byla v roce 1995 nahrazena omítací pilou DSN 550 (také s regulovatelným posuvem a regulovatelnou šířkou ohraňování) také z KPS Moravské Budějovice. Boční řezivo může být do tlouštky 10cm. Odřezky od katru nebo omítací pily se už neukládají do "metru"(změřitelný prostor), ze kterého se odřezky ručně jednotlivě nakládaly na odvoz. Dnes jsou plněny do kulaté formy - spáskovány a VZV uloženy nebo naloženy odběratelům. Řezivo se už také jednotlivě nenakládá, ale ve spáskovaných balících se naloží nebo uloží vysokozdvižným vozíkem. V současné době pila patří Františku Turkovi (*1962) z Dolní Lukavice čp. 107. Vyrábí trámy, latě, fošny, prkna, hranoly, palivo, mulčovací kůru, koncentrát „zeleného“ Lignofixu profi. (Délka řeziva – může být až 12 metrů, výjimečně 14 metrů). Prodávají řezivo, ostří kotoučové pily a řetězy motorových pil, ostří kotoučové pily s SK plátky, prodávají mulčovací kůry.
Na pilu a hlavně dobrosrdečného pana Turka vzpomíná i Ing. Jaroslav Kasl ve svých Povídkách: „Pan Turek otci pana Kasla jednoho dne v hospodě V Dirce nabídl zdarma fůru pilin. Druhý den připravili vůz s korbou, zapřáhli a vyrazili do mlýna. Přejeli po dřevěném mostě a zastavili před dřevěnou kůlnou, kde byla umístěna strojní rámová pila. Fůra pilin znamenala teplo, tak měli celou zimu Kaslovi čím topit do „piliňáků“ a bylo teplo. Pan Turek byl pro ně nejlepším člověkem na světě.“
Pila v areálu zámeckého pivovaru
Druhý katr byl v 60. letech 20. století postaven v prostorách bývalého zámeckého pivovaru. Sloužil především potřebám JZD Dolní Lukavice. Byl součástí truhlářské dílny, kde pracoval Václav Přibáň ze Snopoušov, Miloš Karas, Josef Kot (kolář) a brigádnicky Karel Šlouf. Opravovali valníky, vrata, dveře, jesle, příhrady pro dobytek apod. Postupně do truhlářské dílny přišli další zaměstnanci: Václav Brož, Josef Průcha, Josef Majer. Pila začala řezat kulatinu i na výdělek. V zimě tady pracovali i traktoristé. Za pomoci opravářů z vedlejší dílny se vylepšilo přibližování dřeva ke katru pomocí navijáku. Po sloučení družstev Řenče, Netuce a Dolní Lukavice byla vytvořena stavební skupina pod vedením pana Moravce ze Řeneč a dílna s pilou byly její součástí. Postupně přišli do dílny další řemeslníci: Karel Šebesta, vrátil se Miloš Karas a z učiliště v Oselcích Pavel Zeman, Zdeněk Pašek, Marek Forejt, pokrývači: Vlastimil Tančouz, Václav Mašek a Miloslav Urban. V největší slávě bylo v dílně 12 lidí. Začaly se stavět prasečáky, seníky, silážní žlaby a opravovat střechy. V té době byl katr hodně zatížen pořezem stavebního materiálu, objevily se technické potíže, které pilu na čas zastavily. Po domluvě s odborníky z plzeňských Škodových závodů se začaly vyměňovat jednotlivé součásti stroje. Po několika měsíčních problémech se dala pila opět do chodu, ale řezání už nebylo tak intenzivní. Dílna se podrobila novým trendům v družstvu. Její zaměstnanci pracovali např. budování pily Věšín po požáru, přestavba plzeňského divadla, základy bramborárny, A Agro Chlumčany opěrná zeď Komořany, Chomutov, zámek Spálené Poříčí, kaplička Snopoušovy atd. Součástí přidružené výroby byl zahradní nábytek, necky ve spolupráci s německou firmou Lavice a stoly na dálniční odpočívadla. Po návratu restitučního majetku, pila a dílna zanikla a nakonec byla zbourána. Posledním pracovníkem v tomto objektu byl Miloš Karas.
Děkuji za podklady F. Turkovi a K. Šebestovi, Eva Horová