Dolní Lukavice - Zjednodušená verze stránek
Nastavení velikosti písma
+

Dámské a pánské odívání na venkově v minulosti

Dámské a pánské odívání na venkově v minulosti

Lidový oděv byl přizpůsobován práci, stavu a formě obživy jeho nositelů.

Změny v oblékání venkovských vrstev jsou patrné zejména na přelomu 18. a 19. století, kdy se pozornost soustředila hlavně na sváteční oděv a jeho estetickou složku. Významnou roli hrají v lidovém oděvu jeho funkce. V době, kdy byl lidový oděv běžným každodenním oblečením, bylo na první pohled poznat, z jaké lokality nositel pochází, jaký rodinný stav, věk, sociální vrstvu či profesi zastupuje. Reprezentační roli pak oděv hraje při různých obřadních příležitostech, jakými jsou rodinné či výroční obyčeje. Čím byl oděv svátečnější, tím více se na jeho vzhledu podílela estetická složka. Na sváteční oděv své babičky vzpomíná Jaroslava Peclová (*1944), rodačka ze Snopoušov: „Moje babička Barbora (*1890) když někam šla, oblékla se vždy do svátečního, jak tehdy bývalo zvykem. V neděli chodila k synovi nebo k bratrovi Bartolomějovi. Dvakrát do roka chodila na hřbitov do Dolní Lukavice a jednou se s Divišovými vypravila na výlet na Svatou horu do Příbrami. Vzala si šaty, zástěru, šátek na hlavu a střevíce. Punčochy babky tehdy nosily pletené tzv. hladce a obrace, a když se prochodila chodidla, doplétaly si je, tak se tehdy šetřilo.“ 

Mladé a svobodné dívky se často oblékaly do světlejších barev, zatímco starší ženy používaly na své oděvy barvy tmavší. Dobový zápis uvádí: „Svobodné dívky nosily vlasy ve mnohé copy zapletené, vrkoče s jehlicí mosaznou 15-20 dlouhou.  Po roce 1830 nosily malé čepečky se širokými krajkami a s velkou kamrtuchovou mašlí vzadu.  Na těle nosily černé kabátky, ke kterým si přidělávaly límce tzv.krágle. Sukně nosily krátké, bělavé mezulánky, na nichž byly přišity ve vodorovném pentle. Místo šněrovaček později zaujaly lajblíky (živůtky). Nosily červené punčochy, střevíce z teletiny, s mašlemi na nártech. Nevěsta a družička o kopulaci v černých pláštích do kostela šly, ale vymizelo to kolem roku 1800. Lajblíky bývaly barevné, květované a pestře vyšívané, který šel od pasu k prsům. Vzadu byly přišity šorčíky (dva podlouhlé polštáříčky senem vycpané). Nosívaly také flandy (spodní sukni), fěrtochy (zástěry), trepky. Muži nosili vydrovky z vydří kožešiny a nahoře měli střapec. Ve svátek mívali klobouk kastorový s pentlí a přezkou.“

Vývoj dámské módy prošel mnohými změnami. Měnila se např. poloha pasu, délka sukně, zdůrazňování ramen, dekorace hlavy, šperky apod. Za druhé světové války byl zaveden tzv. přídělový systém, který nebyl jen na šaty, kabáty, košile, punčochy a obuv, ale také na látky a povlečení. Kronika Lišice 1922-1973 uvádí: „V listopadu 1939 byly zavedeny oděvní lístky pro muže, ženy a děti. V Praze probíhaly demonstrace, které Němci rozháněli se zbraněmi. Od 1. ledna 1940 byly zavedeny poukazy na boty. Na měsíc jich do naší obce přišlo kolem třiceti.“ Po válce časopis VKUS nebo Eva sice přinášely na svých stránkách skvostné modely, leč takové, jaké si žena běžného postavení nemohla dovolit. Naopak časopis Hvězda československých paní a dívek, potažmo Hvězda českých paní a dívek nebo Hospodyňské listy na svých stránkách přinášely dámám mimo střihu na střízlivější oděv i různé typy na přešívání, aby se ušetřilo. Na Přešticku bylo mnoho švadlen, které šily pro celé okolí. Z těch, které již nejsou mezi námi, jmenujme z Dolní Lukavice např.paní Růženu Bělonožovou (1903-1990), Annu Vackovou (1909-1997), Annu Stavinohovou (1943-2019), Barboru Kašparovou (1912-2007), Růženu Benediktovou (1886-1966). Z dalších Annu Turkovou (1907-1987) a Emilii Kučerovou (1921-1984) ze Snopoušov, Jarmilu Kašparovou (1924-1969) z Lišic a Barboru Ibermajerovou (1902-1975) z Krasavec.Na Růženu Bělonožovou vzpomíná její syn Jan (*1942): „Po měšťanské škole absolvovala tříleté učení v oboru dámská krejčová v Plzni, které v roce 1921 zakončila tovaryšskou zkouškou. Při učení si jí zde oblíbila mistrová, u které dalších šest let šila.  Pracovala však 12 hodin denně a brzy onemocněla tuberkulózou.  Přijala pozvání své sestry do Železné Rudy, kde pracoval sestřin manžel u finanční stráže. Zde si na horském vzduchu odpočinula a uzdravila se.  Poté odjela do Prahy, kde žila a pracovala jako švadlena u bohatých pražských rodin po dobu deseti let. Když přišli Němci do Prahy, vrátila se do Dolní Lukavice. Šila ve svém rodném domě čp. 33. Chodily se k ní učit i některé místní ženy a šila i pro paní Veverkovou ze zámku.“V Dolní Lukavici také dlouhá léta šila paní Růžena Králová (*1929). Vzpomíná na ni Miroslava Legátová (*1944).: „K paní Králové jsme začaly jezdit, když bydlela ještě v Předenicích. Šila sukně, halenky, šaty a vše přizpůsobila na danou postavu. Předlohy jsme nepotřebovaly, vždy jsme přišly, ona nás zkoukla a věděla. Do Lukavice jsme za ní ze Snopoušov jezdili hromadně na kole. Byla nás parta holek, a proto se i několikrát zkoušelo i na verandě. Paní Králová šila z látek, které jsme si každá dodala. Sháněla jsem je v Domě látek v Praze či v obchodě v Plzni, kde pracovaly moje kamarádky a vždy mi něco daly stranou. Nebylo to vůbec lehké něco pěkného tehdy sehnat. Nejvíce nám šila letní či společenské šaty, ale také kostýmky. Dodnes vzpomínám na starorůžové šaty ze žoržetu, které mi ušila na pouť na Prusínech, na pepito kostýmek, který jsem nosila od jara do podzimu, na monofilové světle fialové šaty s květinovou dekorací, kdy kytička vypadala jako z mechu. Tyto šaty na mě obdivovala Máňa "Davidojc" a divila se, kde jsem sehnala látku. Kouzelné byly i žluto-krémové pruhované letní šaty či krajkové halenky. Bezpochyby její největší dílo, které pro mě ušila, byly moje svatební šaty. Bílé, v délce těsně pod kolena, se zajímavě řešeným horním dílem. Mnoho toho našila i sestře, mamince a dalším ženám. A musím říci, že se po ušití se zkoušelo většinou jen jednou a model hned sedl. Druhé zkoušky již nebylo třeba, maximálně při svatebních šatech.“Naďa Popová (*1972) z Dolní Lukavice vzpomíná na svoji babičku (*1914), která vedla kurzy šití: „ Vyučila se u jedné židovky, která se už po válce nevrátila z koncentračního tábora. Babička pak pracovala v jiném salónu, ale po znárodnění už nemohla pracovat u soukromníků, tak začala vést kurzy. Šití babičku moc bavilo a myslím, že byla vyhlášená. Šily u ní i „velké dámy“. Moc ráda jsem jí pozorovala při práci, jak brala míry, dělala střihy, zkoušela. Nejvíc jsem byla ráda, když ušila něco mně. Vždycky to byly parádní kousky a já jsem je ráda nosila. Dodnes mám spoustu jejích výtvorů schovaných.“ Těchto kurzů šití se dříve zúčastňovaly převážně ženy do věku 20 let a šily na strojích značek Singer, Veritas, Minerva nebo Lada.V Komunálních službách v Přešticích od roku 1966 šila Anna Stavinohová, rozená Loudová, (1943-2019). Její mistrovou tehdy byla Marie Štychová, vyhlášená švadlena. Ta jí dala dobrý základ do další činnosti a v roce 1961 se mladá Anna umístila na 2. místě v šití v krajské soutěži v Plzni. Po mateřské dovolené paní Stavinohová pracovala v Oděvě v Přešticích, kde mimo jiné se svou kolegyní ušila sametovou oponu bordové barvy do sokolovny v Dolní Lukavici.

Hodně se také doma pletlo a háčkovalo. Ze šikovných pletařek jmenujme např. paní Růženu Pachovou (1921-2007), která jako mladá pracovala v továrně na vlnu ve Kdyni. Po nějaké době ze zdravotních důvodní přestala pracovat, pobírala částeční invalidní důchod, který nepostačoval, tak si začala přivydělávat pletením. Pletla převážně svetry, ale také čepice, šály, rukavice a co bylo zkrátka třeba. Začala plést pro svoji rodinu a přátele. To se brzy rozkřiklo, a tak brzy získala klientelu nejen ve Snopoušovech, ale i na Přešticku. Později si pořídila pletací stroj.

Nevím, jak vy, ale nejvíce nám asi stejně řeknou a oko potěší dobové snímky, na kterých jsou obyvatelé z Přešticka. Díky nim si uvědomíme, jak se odívání měnilo v průběhu času a stále mění.

Mgr. Eva Horová

Datum vložení: 10. 4. 2021 20:14
Datum poslední aktualizace: 10. 4. 2021 20:16
Autor: Správce Webu