Velikonoce v minulosti

Začínala Popeleční středou a následovalo čtyřicetidenní období. Účel postní doby byl obdobný jako u adventu. Na Popeleční středu se v kostele udílel popelec, což bylo znamení kříže, které kněz dělal zúčastněným na čele popelem k tomuto účelu zvlášť připraveným. Tento úkon byl symbolem pokání pro nadcházející období. Poslední neděle před Velikonocemi (Květná nebo Pašijová) byla dnem, kdy se v kostele žehnaly zelené ratolesti na památku Kristova slavného vjezdu na oslátku do Jeruzaléma, kdy lid jej nadšeně vítal a cestu mu prostíral palmovými ratolestmi. V naší obci byl od nepaměti zvyk přinášet o této neděli do kostela „košťátka“ nebo také „jehnědy“, což byly útlé svazečky z kočiček a dalších rozkvetlých dřevin, ovázané většinou vrbovým proutkem. Záležitost to byla převážně "klukovská". Chlapci domů nanosili „materiál“ a doma se výroby ujala nějaká starší a zkušenější ruka. Navázalo se vždy dostatečné množství svazečků, aby dotyční chlapci mohli po bohoslužbách před kostelem obdarovat vycházející a ještě obejít další známé, kteří ten den v kostele nebyli. Ochota a úsilí chlapců byla vždy oceněna nějakou korunou, která byla vítaná na blížící se vícovské pouti.  Velikonoce jsou pohyblivé svátky. Boží hod velikonoční byl a je vždy v neděli po prvním jarním úplňku. Velikonoce začínají tzv. velikonočním třídenním – Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota. Podle tradice „odlétají kostelní zvony“ na Zelený čtvrtek do Říma a vracejí se až na Bílou sobotu ke Vzkříšení. Jejich zvuk se nahrazoval rachotivým zvukem dřeva, který navíc zdůrazňoval křesťanům smutné události těchto dnů. I v kostele se pro tento čas používaly dřevěné klepačky namísto oltářních zvonků. V naší obci se dosud udržel zvyk nahradit v průběhu těchto dnů funkci zvonů velikonočním „drnkáním“. V dřívějších dobách bylo drnkání záležitostí výhradně klukovskou. Podmínkou bylo, aby chlapec měl na drnkání „tratárek“, jiný druh řehtačky se nepřipouštěl. "Tratárky" byly dílem místních řemeslníků nebo domácích kutilů, speciálně vyrobené jen pro tento účel. Dědily se z generace na generaci a jejich zvuk vydal za několik běžných řehtaček. Obec byla rozdělena na tři úseky a tři drnkající party, které si vzájemně hlídaly a respektovaly svá teritoria. Dva nejstarší kluci v partě se ujali funkcí „kapitánů“, řídili ty mladší a dohlíželi na úroveň. Drnkalo se ráno, v poledne a večer. Bylo naprosto samozřejmé, že se drnkající parta zastavila před kostelem, chlapci sňali čepice z hlavy, poklekli na "tratárky" a modlili se. Pak teprve pokračovali. Na závěr drnkací party obcházeli domy, zpívali píseň o nevěrném Jidáši a dostávali za drnkání odměnu. Vyvrcholením velikonočního třídenní byla slavnost Vzkříšení, konaná zpravidla v podvečer Bílé soboty. Obřady této slavnosti byly podstatně obsáhlejší a časově náročnější, proto se většinou konaly jen ve farních kostelích. Pamětníci ještě pamatují slavnostní průvody Vzkříšení naší obcí. Po trase, kterou se průvod ubíral, byla okna domů osvícena svícemi. Obyvatelé tak dávali najevo své přesvědčení a vzdávali úctu Vzříšenému Panu. Koncem padesátých let totalitní režim zakázal konání veškerých církevních slavností mimo kostel. Tyto a podobné akce se už v předchozí formě v naší obci neobnovily. Velikonoční období pokračovalo nedělním Hodem Božím velikonočním a trvalo až do slavností seslání Ducha svatého. 

Farní kronika k roku 1932 uvádí:

„Touha věřících osadníků aby náš kostel byl ozdoben novým Božím hrobem, byla splněna o Velikonocích roku 1932. Boží Hrob je práce řezbářského závodu Jana Procházky v Příbrami. Je 270 cm vysoký, 200 cm široký a 94 cm hluboký. Svatostánek je bohatě pravým zlatem zlacený. Sochy dvou klečících andělů a Tělo Páně jsou umělecky ze dřeva provedeny. Tělo Páně je 120 cm dlouhé, sochy andělů 60 cm vysoké, křídla zlacená.“

Věra Pittrová (*1942) z Horní Lukavice vzpomíná:

„V době mého dětství ještě chodilo do kostela hodně lidí, slavily se tam Velikonoce, chodilo se na Velký pátek k líbání, pak bylo vzkříšení. To vždy kolem kostela chodil večer průvod s kapelou. Lidé, kteří bydleli blízko kostela, měli vyzdobená okna, ve kterých rozsvěcovali svíčky.“

Vzpomíná pamětník Josef Puchta (*1945) z DolníLukavice:

„ Již koncem února obyčejně bývalo pár teplých slunných dnů. Běhali jsme v zámeckém parku, hráli tam různé hry, obyčejně s míčem (vybíjenou, fotbal, nohejbal – ten později, když už jsem chodil do školy v Přešticích). Blížily se Velikonoce a Květná neděle. Pro většinu kluků to znamenalo nasbírat si vrbové a lískové proutky a jívové kočičky. Doma jsme je dali do nádoby s vodou a nechali je vyrašit, rozkvést. Den před Květnou neděli (tj. výročí vítání Ježíše Krista v Jeruzalémě květy) nám rodiče nebo prarodiče upletli „jehnědy“ (10-20 kusů), které při nedělní bohoslužbě pan farář posvětil svěcenou vodou. Pak jsme je roznášeli po známých ve vsi. Za tyto jehnědy (květy) jsme dostávali peníze, které jsme nutně potřebovali na slavnou vícovskou pouť. Konala se každý rok na Velikonoční pondělí.   Dříve to bývala největší a nejslavnější pouť na Přešticku. Tam se u starobylého vícovského kostela scházelo až mnoho set lidí z vesnic na Přešticku i z města Přeštic. Bylo tam vždy hodně krámků a různých atrakcí. Bývaly to krásné poutě. Nejvíce jsme se na ně těšily my děti a mladí lidé, kteří si začali vyhledávat své budoucí partnery.

Čtvrtý den po Květné neděli přišel „Zelený čtvrtek“, kdy po vesnicích začali obyčejně páni kluci (někde i dívky) drnkat, neboli chřístat. Drnkalo se tři dny. Na Zelený čtvrtek v 15 hodin a v 18 hodin. Na Velký pátek ráno v 6 hodin, pak ve 12 hodin, v 15 hodin a v 18 hodin. Ve většině vesnic se začalo vybírat (peníze a syrová vejce) v pátek v 18 hodin. Na Bílou sobotu se ráno v 6 hodin ještě naposledy zadrnkalo, vybraly se zbylé peníze po chalupách, a pak páni velitelé s kapitánem „mužstva“ rozdělili peníze a vejce. Zase přibyly peníze na slavnou pouť. To snad v té době byla naše největší klukovská radost.  V době mého dětství byla Dolní Lukavice rozdělena na čtyři klukovské skupiny: Hořejšáci, Pajzovňáci, Dolejšáci a Zářečáci. Hořejšáci (k těm jsem patřil já), Milan Bureš, Václav Kašpar (oba *1944), Václav Dětka (*1945), František Tančouz, Zdeněk Stieber, Jaroslav Šilhánek (*1946), Jiří Benda, Karel Červený, Karel Šlouf (*1947). Pak až Sláva Brož (*1949), jeho bratr Václav Brož, Karel Vokáč, Josef Skála (*1951). Ti nejstarší vždy zodpovídali za bezpečnost těch nejmladších, aby se jim po dobu drnkání nic nestalo. Byl to nepsaný zákon pánů kluků, a ten se vždy dodržoval. Když jsem začínal drnkat, těmi staršími byl František Křížek (*1938), který si přizval kamaráda z Dolejšáků Frantu Huřťáka (*1938), Josef Baumruk a Jan Bělonož (*1942). 

Po drnkání jsme na Velikonoční pondělí coby menší kluci spěchali na vícovskou pouť. Těšili jsme se, že si koupíme tzv. „sekané gumy“ do šíspraků o průměru 5 x 5 mm nebo 6 x 6 mm, které tam někteří prodejci pololegálně prodávali. Střelba s těmito gumami měla velkou razanci.  Po pouti jsme obnovili šíspraky, někdy luky a šípy. Ty jsme si vyráběli sami. Některé dny jsme trénovali střelbu na různé cíle. Také začala jízda na koloběžkách, tříkolkách a kolech. K tomu někteří od jara pásli a koupali husy. Jsou to velmi chytrá zvířátka, takže, i když se hejna u rybníka různě smísila dohromady, před odchodem domů se domovské hejno zase samo „seřadilo“. My jsme doma husy také chovali. Vykrmená husa vážila 4-5 kg masa se sádlem, peří na peřiny. Většinu vykrmených husí matka dobře prodala, pro naši potřebu jsme si ponechali 3 až 4 husy.“

Více najdete v mé knize Zajímavosti, záhady a zvyklosti farnosti Dolní Lukavice.

Eva Horová