Josef Uzel

Prosba

Zajímám se o Dolní Lukavici v souvislosti s řezníkem a hostinským Josefem Uzlem (*22.4. 1912) bytem Dolní Lukavice čp. 60. Zajímají mě osoby popravené během tzv. 1. stanného práva v Praze. Ohledně pana Uzla mám dokument o uvaleni jeho vazby ze dne 14.5.1941 Praha - Pankrác a zápis v Pamětní knize četnické stanice Klatovy, kde je záznam o propuknutí tzv. MASTNÉ AFÉRY, při, které bylo zatčeno 13.3.1941 11 řezníků ve skupině Uzel a spol.   9. dubna 1941 byl pan Uzel eskortován do Prahy na Karlovo náměstí k soudu. Byl odsouzen a 10. října 1941 popraven. Prosím čtenáře Hlasatele, o bližší informace o popraveném, jeho rodině apod. Kontaktujte mě na tel: 602 661 660,  děkuji, Marek Kryl

Eva Horová odpovídá:

JOSEF VOJTĚCH UZEL se narodil 22.4.1912, byl pokřtěn 24.4.1912 v kostele sv. Petra a Pavla v Dolní Lukavici, kaplanem Janem Zemkem, porodní bábou u porodu byla Kateřina Hejgmarová z Dolní Lukavice, kmotři : František Uzel a jeho žena Marie Uzlová. Sestra Josefa Vojtěcha  se jmenovala Jiřina Růžena Marie Uzlová narozena 23.4.1914, provdala se za vdaná za p. Karla Hegnera.  Pan Uzel se vyučil řezníkem. Obchodoval s masem i za druhé světové války a maso převáželi v rakvích pohřebních vozů. Snad až do Prahy.  Dle pamětníků víme, že k jeho oblíbeným kouskům patřilo i to, že se svým automobilem porážel sloupy elektrického vedení u silnic. Byl prý velice odvážný, až trochu hazardér.
 

O panu Uzlovi se dozvídáme ze vzpomínek pana Josefa Puchty, lukavického rodáka.

Hospoda pana Uzla v Dolní Lukavici čp. 60 byla  velmi oblíbená. Nabízela velký výběr dobrých uzenin, jitrnic a tlačenky a hlavně dobré lukavické pivo. Hosté měli tu výhodu, že, kdo vypil tři piva, dostal bezplatně jako pozornost šenkýřky malou svačinku, tj. plátek tlačenky a krajíc chleba. Bohužel poslední majitel J. Uzel skončil velmi špatně. Byl to veliký bouřlivák a snad i poslední bohém v Dolní Lukavici. Již od mládí se stavěl i proti svému otci, měl svou partu kamarádů „lumpíků“, nikoli lumpů. V této partě byl i největší hochštapler lukavické historie Josef Fládr. Nebezpeční lumpové to v žádném případě nebyli. Byla to taková svérázná parta, asi osmi lukavických darebáčků, která při tanečních zábavách provokovala, legrácky na hraně zákona prováděla a někdy i něco poničila. Došel-li si postižený občan za Josefem Uzlem a žádal nahrazení škody, ten škodu velkoryse nahradil, popřípadě nechal zhotovit poškozenému věc novou. Tato parta ráda dráždila občany a četníky v Přešticích v nočních hodinách. Klacky přejížděli po plechových roletách přeštickýc obchodů. Pak rychle nasedli do auta a ujeli pryč. Byla to „krásná a poslední bezstarostná doba“ pro tuto partu až do okupace naší země. Říjen 1938 – březen 1939. Táhl-li se svými kamarády za zábavou, obyčejně autem, běda sedlákovi, který nechal venku na vsi přes noc selský vůz. Buď mu jej zavezli do rybníka, aby se zatáhl, pokud stála poblíž kolna nebo stodola s doškovou střechou, obyčejně vůz rozebrali a opět složili na vrcholu střechy, tím střechu zničili a musela se překrýt znovu novou dlouhou žitnou slámou. Byli-li zjištěni, na vlastní náklady nechal hospodáři střechu překrýt. Někteří jeho kamarádi (kumpáni) se ještě před válkou oženili a přestali zlobit. S příchodem gestapa přestal „zlobit“ i Josef Fládr. I ten pochopil, že dostat se do spárů gestapa je životu velmi nebezpečné. Pouze Josef Uzel to nepochopil. Ještě před válkou se oženil s dívkou z Nebílov. Měli spolu dvě děti. Zřejmě syna a dceru. Byl nebojácný, rád riskoval a v zásobě měl pořád dost peněz. Dal se na velmi nebezpečnou šmelinu. Za války byl nedostatek potravin, byl zaveden lístkový přídělový systém na osobu měsíčně.  Začal v rakvích vozit vyvržené půlky prasat do Prahy. Určitý čas mu to vycházelo. Jednoho dne si však gestapo na něho počkalo při převozu prasat. Snažil se jim ujet. Sjel s autem do pole, kde byl dopaden. Při zatýkání kladl veliký odpor. Jednoho gestapáka těžce zranil nebo zmrzačil. Za tuto činnost dostal trest smrti stětím gilotinou v Praze na Pankráci. Jeho žena vdova, dala řeznictví a hospodu do pronájmu panu Palackému. Po válce se z Dolní Lukavice vystěhovala. Vím jen, že od padesátého roku tam řeznictví ani hospoda nebyla. dům.