Obsah

            Zámek v Dolní Lukavici

 Zámek v Dolní Lukavici


 

historie fotogalerie Haydnovy hudební slavnosti
    Zámecký EXIL (časopis Reflex)
    zámecký park 

 

 

 ZÁMECKÝ EXIL
 
Po pádu komunismu se Západu otevřela odseknutá polovina Evropy - a jako by se znovu spojila jedna rozdělená rodina. U ZOLTÁNA DUPHENIEUXE (30), narozeného ve Francii, platí příměr doslova. Do Čech ho přitáhlo dědictví předků: barokní zámek v Dolní Lukavici, kde před Listopadem býval ústav pro choromyslné. Zděděná budova změnila Zoltánův život. A dala mu náplň na další desetiletí.

Foto: ARCHÍV ZOLTÁNA DUPHENIEUXE"Ty jsi seděl támhle na zahradě a s někým jsi telefonoval, že jo?" překvapí mě Zoltán, dlouhovlasý kluk s tričkem schválně naruby, když mi otevře omlácená dřevěná vrata hlavního vchodu svého sídla. "Tady všude je skvělá ozvěna, takže je všechno hrozně slyšet. Až mi to připadá divné."
Akustika na zámku v malé vesnici Dolní Lukavice, asi patnáct kilometrů na jih od Plzně, nebyla obyčejná ani před dvěma sty padesáti lety. Joseph Haydn zde tenkrát složil svoji vůbec první symfonii, když tu šéfoval zámecké kapele šlechtice Morzina. Pojmenoval ji s úctou k místu: Lukavická.
Kolem míchačky a poházených lopat projdeme chodbou a po skřípajících schodech stoupáme do druhého patra, jediného obyvatelného prostoru ve vyprázdněném sídle.
 
'Otevřeš okno a víc nepotřebuješ,' říká majitel zámku

"Lidi na vesnici mi občas říkají hrabě," zasměje se Zoltán. "Já sice žádný hrabě nejsem, ale je fajn mít mezi lidma takovou přezdívku."
Bylo to krátce před druhou světovou válkou. Zámek od šlechty koupil Zoltánův praděd Ferdinand Veverka, za Beneše náš velvyslanec ve Spojených státech a krátce i osobní poradce ikony rastafariánů, etiopského císaře Haile Selassieho. Po Únoru komunisté zámek zestátnili. Až v roce 2000, po deseti letech restitučních tahanic, jej Zoltánova rodina získala zpátky.


CHÁTRAJÍCÍ IDYLA
V největší obytné místnosti stojí klavír, starší černý gauč a nízký stolek, na stěnách visí několik nepůvodních obrazů. Veškeré starožitné vybavení zámku bylo odstraněno, když se tu zařizovala pobočka dobřanské psychiatrické léčebny a následně škola. Poslední neukradené věci, jako třeba dveře, zmizely po revoluci. Po státních institucích zůstaly v některých oknech mříže a chodby vymalované podle normalizačního mustru hráškovou barvou. Tehdy Zoltán vyrůstal v jihofrancouzském Toulouse a o Československo se moc nezajímal.
"Postupně jsem žil v Paříži a v Londýně, kde jsem studoval, a v jednu chvíli jsem měl už města po krk," posadí se na gauč a zapálí si cigaretu. "Je to na mě příliš zkažené prostředí. Žil jsem víc v noci než ve dne. Když se chceš bavit, tak potřebuješ peníze. A tady ne. Otevřeš okno, máš nádherný výhled a víc nepotřebuješ."
Ze salónu vidí rybník a do dáli se táhnoucí zatravněnou plochu řídce porostlou exotickými zámeckými stromy. Na opačné straně, směrem do vesnice, pak sousední chátrající pivovar, jejž Zoltánova rodina také získala v restituci. Pivo se tu léta nevaří, dvůr zarůstá stromy a na komíně má hnízdo čáp.
Před více než dvěma roky se Zoltán nastěhoval na zámek, kde se desítky let nesáhlo na práci. Obec, která zámek spravovala, učinila po revoluci jediný pokus o rekonstrukci, když sevřela půdu neprakticky těžkým železným krovem. Menší opravy zatím Zoltán platí z rodinných úspor. Chystá ale projektový plán, jenž by mu pomohl získat peníze od Evropské unie. Chce tu pořádat koncerty, výstavy a divadelní performance. S ničím ale příliš nespěchá.
 
HAYDNŮV BOLLYWOOD
Lukavický zámek je pro Zoltána exilem, soukromým undergroundem. Nemusí se příliš podřizovat požadavkům okolního světa, může existovat téměř nezávisle a věnovat se tvůrčím aktivitám, které ho baví. Vystudoval zvuk v Londýně na "státní, nikoli na soukromé univerzitě", zdůrazní. Zvuky shromažďuje a míchá. Odrazem jeho hudebního vkusu je rohový pokoj v jižním křídle. Stěny jsou polepeny expresívními plakáty bollywoodských hvězd s bělostnými zuby, zářícími bělmy a nepřirozeně rudými rty. V regálech má vyskládaných několik tisíc elpíček s exotickou muzikou.
 
"Tahle je skvělá," položí na gramofon černý kotouč.
Barokní pokoj zaplní sytý hlas bangladéšské popstar. Zoltán chvíli soustředěně naslouchá, načež přepne na vlastní tvorbu, minimalistickou elektroniku "concrete".
"Na téhle jsem dělal měsíc," řekne, když dozní desetiminutová skladba.
Ví, že na zámku bude zřejmě pracovat příštích třicet let. "Lidi si občas myslí, že kdo vlastní takhle velikou nemovitost, musí být strašně bohatý. V téhle zemi je obvyklé dát do opravy spoustu peněz a mít to za pár let zrekonstruované. Ve Francii je naopak běžné pořídit si starý dům a pak na něm zbytek života pracovat."
Dobře se mu proto hodí zkušenost, kdy po studiu pracoval jako dělník na stavbě a naučil se stavět. Den totiž obvykle tráví uklízením krámů nebo seškrabáváním plesnivé omítky. Někdy mu dokonce pomůžou kamarádi z hospody, kam rád chodí.
"Francii už znám, tak jsem chtěl zkusit něco nového," prohlásí lakonicky k tomu, proč vlastně Dolní Lukavice.
Zámek mu dal jasný cíl. Čím naplní zámek, tím naplní i svůj život. Podobné splynutí stavby a jeho majitele jako v dobách šlechtických rodů, pro něž bývala vlastní sídla středobodem světa. Jako by sem nyní zpožděně dorazila ozvěna, jež se na desítky let někam ztratila. A za tu dobu se i trochu proměnila.
JAN GEBERT zdroj: www.reflex.cz
 
 
 Zámecký park v Dolní Lukavici
 
     I když dnes zámecký park v Dolní Lukavici není co býval, stále se může chlubit starými a cennými velikány (duby, tisy), jezerem a bažantnicí kde dnes příliš bažantů neuvidíte. V dobách minulých tomu však bylo úplně jinak.
 
    Za doby hraběcí rodiny Morzinů se o stavební úpravy zahrady i parku nejvíce zasloužil Ferdinand Maxmilián Morzin. Zastával funkci císařského královského komořího a tajného rady a patřil k bohatým šlechticům své doby. Postaral se mimo jiné o zřízení bažantnice, kde bylo chováno 40 – 50 bažantů. V té době byla vytvořena francouzská zahrada Janem Ferdinandem Schorem. Počátkem 18. století zřizoval Schor v Dolní Lukavici dokonce zámecké barokní divadlo. Mělo se jednat o menší malebné divadlo, ale zda bylo postaveno či z plánu sešlo se dnes už nedozvíme. Ve stejné době byl zavezen pozůstatek vodního příkopu.
 
   V letech 1808 – 1809 byly provedeny další stavební úpravy. Z rybníku obdélníkového tvaru bylo vytvořeno jezero přírodního tvaru. Architekti se v té době inspirovali zámeckým parkem ve Versailles a na základě plánů byl postaven antický chrámek. To dokazují plány o stavbě. Letohrádek stával na hranici francouzské zahrady a bažantnice. Jednalo se o bílou stavbu kruhovitého půdorysu, kterou nesly čtyři masivní řecké sloupy a byla zakončena kruhovou stříškou. Letohrádek sloužil především k odpočinku šlechty po procházkách zahradou.  V té době v barokní zahradě vyrostlo několik skleníků s exotickými rostlinami. Dochovalo se opět několik plánů skleníků včetně plánu vytápění skleníku. Kolem zámku existoval dále pivovar, vinopalna, úřední dům, myslivna, bažantnice, cihelna, ovčín, vinný šenk, špitál a zámecká kaplička. Kaplička ležela  v nejzazším cípu parku. Jednalo se o výklenek se sochou Matky Boží. Po nějaké době byla přesunuta do zadní části bažantnice kde stojí dodnes. Za Schönbornů byly vystavěny rozsáhlejší konírny a park byl hojně využíván k jízdě na koních. Nejvášnivějším milovníkem koní byl hrabě Ervín ze Schönbornu, o kterém se mezi prostými lidmi vyprávělo, že uštval nejednoho koně. Byl vybudován i psinec a pořádaly se četné hony.
V té době byl park stále obehnán vysokou zdí a na pozemek šlechty nikdo nezvaný neměl přístup. Dnes je tomu jinak, avšak slavná léta zámku i parku, kdy se dámy v dlouhých šatech procházely s krajkovými paraplíčky po pískem vysypaných cestičkách při šumění vodotrysků a služebnictvo nosilo několik chodů zvěřiny či jiných dobrot na stůl, jsou dávno pryč.
 
                                                                                                         Mgr. Eva Klepsová