Těžba nerostů na Lukavicku

V Dolní Lukavici a v Lišicích se v lomech těžil kámen, který sloužil jako stavební materiál.  Kronika Lišic uvádí, že i po letech – v  roce 1966 se těžil kámen v lomu u čp. 17 (paní Kopejtková) začalo se vrtat take "V Lochu". "V Lochu se po odstřelu zjistilo, že kámen jest špatný, po prvním odstřelu bylo poškozeno několik střech, kameny lítaly až do vzdálenosti 300 metrů.” Kámen se na konci 19. století a na počátku 20. století také těžil v lese Vysoká v dole "U Bílé boudy", kde pracovali převážně horníci z Hradčan, Lišic a Chlumčan. Důležitou surovinou byla také hlína a malířská (bílá) hlinka, která se dobývala od roku 1830 v lokalitě "Na Borech" a v "Hlinkách". "Na Borech" (pole u křižovatky na Dolní Lukavici - Dnešice a Přeštice) jako první začal hlínu dobývat Mikuláš Hodan z Horní Lukavice čp. 39. Vyráběl z ní hliněné dýmky a dělal z hlíny kostky, které sušil, prodával a sám rozvážel do Prahy a jiných českých měst. Tak začala v Horní Lukavici vznikat hrnčířská historie, spojená s pozdějším vznikem firmy Keramo. "Hlinky" v lese Háji patřily hraběti Schönbornovi, majiteli dolnolukavického panství. Povrch po těžbě je dnes dosti zarostlý, avšak jisté známky lze dosud vypozorovat. Ze záznamů ve školní kronice se dozvídáme, že se do Hlinek v roce 1911 na školní výlet vypravila pátá třída s třídním učitelem  Honsou: „Žáci podnikli dvě poučné vycházky, dne 29. října 1912 do "Háje" do "Hlinek", aby viděli, jak se doluje hlinka malířská. Zároveň shlédnuty byly příslušné přístroje k těžbě. V blízkém studňovém dole byly viděti sloje hnědele hlinitého (okru hnědého) a krevele zemitého tzv. rudky. Za "Hájem" na zerovském pozemku opět jiný druh hlinky (kamnáři odvážené) prohlédnut.  Dobývání tehdy nebylo příliš systematické. Malé šachty se zakládaly nahodile, a když byla vyhloubena na hluchém místě, byla zasypána a vykopala se někde jinde nová. Místa, kde již byla hlinka vytěžena, nebyla nikde zaznamenávána, a tak byla tato místa pouze v paměti majitelů pozemků, na kterých se hlinka kopala. Hrabě si najímal pracovníky, kterým na konci 19. stol. za jeden kbelík (50 kg) vyplácel dva rakouské krejcary, později 5 – 10 haléřů. Dobrý kopáč jich naložil se svým pomocníkem, který je ručně vytahoval rumpálem, za desetihodinovou pracovní směnu až 200, takže si přišli na slušný výdělek.

V Krasavcích se na konci 19. století začala těžit tuha. V té době se židovští obchodníci z okolí začali zajímat o lokalitu za Krasavci (po pravé straně při výjezdu z obce ve směru na Vodokrty).  Tuha, neboli grafit, byla drahý obchodní artikl.  Židovští obchodníci se v myšlence shlédli a začali hledat, kde by kopali. Tuha byla využívána nejvíce pro železářství, ocelářství, lití rour a strojírny, dále na barvy, pouliční dráhy, sklárny, keramiku, pro různé hutnické účely a prakticky nejméně na tužky, obaly a jiné náležitosti. Židé si vyhlédli stráň na obecním pozemku. Zde začali kopat. Práce nebyla lehká, protože neměli žádné stroje, museli kopat vše ručně tzv. prejzáky (motykami s ostrou čepelí). Když tuhu vytěžili, odešli. Když se blížil konec druhé světové války, obcí se nesly různé poplašné zprávy. Někteří si začali hledat úkryt v lese Hajsko, stavěli si tam kryty, druzí se rozhodli udělat si kryt po bývalých šachtách po dobytém grafitu. Někdy v této době se do šachet spustil Václav Kvídera (*1935) s kamarádem Václavem Hrubým (*1926) z Lišic. Spustili se do krásně vykopané štoly, kde byly vidět stopy po prejzácích. Všimli se také, že každá šachta měla svůj větrací otvor. Ke konci druhé světové války měly šachty dřevěné vstupní dveře. Naštěstí válka skončila osvobozením a kryty zůstaly nevyužité. Někdy v polovině padesátých let minulého století si někdo z Krasavec vzpomněl, že se tam někdo ukrývá. Na jeho povel tam vyrazili vojáci. Do šachet stříleli, což pouze napomohlo k rychlejšímu zasypání a nikoho nenašli. Časem se všechny šachty zasypaly a po „trychtýřích“ a větracích otvorech dnes nenajdeme ani památku. Místo navíc rychle zarostlo trávou. „Na grafitu“ zde říká dodnes.

V roce 1873 se v nedalekých Chlumčanech začal těžit kaolín a začala se tak postupně psát historie Chlumčanských keramických závodů. V Horní Lukavici se přibližně kilometr za vsí nacházela „Šlechtojc šachta“, kde se těžilo černé uhlí. Pamětníci ještě pamatují hlubokou jámu. Pracovali zde i obyvatelé z Dolní Lukavice a okolních obcí. Během těžby docházelo k mnoha neštěstí. Jeden ze závalů se stal osudným např. Jiřímu Regnerovi z Dolní Lukavice (čp. 43), který byl v roce 1938 ve věku 29 let na místě mrtev (zavalen kaolínem) apod.

Z historických záznamů a vzpomínek Václava Kvídery zpracovala Eva Horová