Proč?

Babička mi vyprávěla, jak jsem byla v raném dětství velice zvědavá. Neustále jsem se prý na něco vyptávala. Pročpak? a Proč? To prý bývaly tak časté otázky, že mi babičky někdy na otázku: Proč? odpověděla: „Pro slepičí kvoč!“ Jdi se také zeptat na něco dědy nebo paní učitelky! Jinak mi ale velice ráda vyprávěla a poučovala, stejně jako dědeček i všichni učitelé, které jsem též zahrnovala svými všetečnými otázkami a dozvídala jsem se tak mnoho zajímavého.

            Velmi mě mimo jiné zajímalo, proč máme pole a louky na několika místech a proč se každé to místo jmenuje jinak a proč se mu vůbec tak říká. Co jsem si zapamatovala o polích a loukách v Dolní Lukavici z výkladu svých prarodičů a některých učitelů:

            "Na Suchanově" -  tak se říkalo polím nad rybníkem Kotlík, "Na Borech" - byla pole za státní silnicí Klatovy - Plzeň, "U Háje" byla pole u lesa, který se jmenuje Háj, "Pod Zerovákem" - vedle polí "U Háje", pod rybníkem, kterému se říkalo Zerovák, "Na Drahách" - pole, neměla nic společného s dráhami ale drahotou. Byla hodně kamenitá, málo úrodná, protože ležela na návětrném západním svahu, proto se říkalo, že vyjdou hospodáři dost draho, než se mu na nich podaří něco vypěstovat. Fouká-li někde silný vítr nebo je průvan, říká se: "Táhne to tu jako na drahach.." "Rajčůl" byla široká pastvina, dlouhá, která se táhla po levé straně polní cesty od Dolní Lukavice až k soše sv. Vojtěcha. Název podle německého Reischule (jezdecká škola). Když byla babička malá, kolem roku 1890 se zde panstvo učilo jezdit na závodních koních. Na začátku Rajčůlu, hned u cesty do Přeštic, býval rybník, kterému se říkalo Šulďák. Za Rajčůlem byla pole od Rajčůlu směrem k Přešticům, místně ještě upřesňovaná "U Zeleného kříže" a "U Červeného kříže".  "Panská pole" - tak se říkalo polím mezi cestou na Přeštice a bažantnicí od "Aleje" až k remízkům. Pole patřila k velkostatku. "Za Houvarci"se říkalo polím a loukám od bažantnice až k hranici přeštického katastru. O názvu "Houvarce" se vedly debaty mezi mými prarodiči a učiteli, až se všichni shodli na tom, že název mohl vzniknout od toho, že tam dříve bývaly jenom louky, které hospodáři postupně přeorávali na pole. Jednotlivé brázdy že byly úorce, a protože v lidové mluvě se v mnoha slovech, která měla na počátku o, se vyslovovalo "vo" (okno-vokno, orat-vorat), takže se těm postupně přiorávaným brázdám říkalo "ouvource", z toho pak že pak postupným zkomolením vznikly "houvarce". Snad.

"V Drbné" byla pole mezi Horní a Dolní Lukavicí až k cestě od Horní Lukavice k Lišicům. "Na Hořici" - pole na jižním svahu, kde bývala částečně kamenitá půda, za slunných letních dní až rozpálená, horká.

            Stejně jako pole i louky měly své místní názvy.

"Za Houvarci" byly louky od bažantnice až k přeštickému katastru. "U tůní" tak se říkalo loukám na levém břehu řeky Úhlavy až k ohybu řeky, kde se říkalo "Koňská jáma". Dříve prý se těmto loukám říkávalo "Mezi řekami". Při povodních se vytvořil potok (nebo odbočka řeky) vedle celé hráze velkého rybníka, ktrý býval v bažantnici. Voda se vlévala do řeky až v místech, kde se říkalo na Vrátníkojc louce. Před loukou býval mělký brod, který v létě zcela vysychal. Postupně se potok (či ramena nebo odbočka řeky) zanášel, až zůstaly jen čtyři různě velké a různě hluboké tůně, taktéž zůstala hráz velkého rybníka, který byl prý zrušen v polovině 19.století. "Na Vrátníkojc louce" se říkalo v ohybu řeky mezi jezem a mostem. Býval tam velmi nízký břeh, pohodlný vstup do řeky a mělčina. Selští hoši a čeledíni tam chodili plavit koně. "Velké louky" - byly všechny louky na levém břehu řeky Úhlavy, od mostu až k Lišicům. "U oblázků" - vstup do řeky v místech mezi ohyby řeky ve směru k obci. Koryto řeky je od mostu až skoro k lišickému mlýnu dosti hluboké, takže v době sucha, kdy bývalo v řece málo vody a břehy vysoké, sloužila k pohodlnému vstupu do řeky šikmá pěšina v břehu, která vedla k mělčině. Byla přes celou řeku v šíři několika metrů plná zvláštních kamenů, kulatých a vejčitých oblázků různých velikostí a barev. "Na Plajchu" to byla část velkých luk napravo i nalevo od vstupu do řeky, kde se říkalo "U oblázků". Tato část luk byla pojmenována podle toho, že tam hospodyně bělívaly prádlo. Jakmile se v červnu sklidilo seno, přijížděly ženy s ručními vozíky, na kterých měly vaničky s bílým předepraným prádlem, rozložily je kolem řeky a polévaly je říční vodou. Pro tuto činnost se dříval užíval výraz "pláchati", což znamenalo polévati, později se začal užívat lidový výraz "plajchovati".

            Všechna místa jsem popsala tak, jaké názvy se užívaly v době, kdy jsem v Dolní Lukavici trvale bydlela, nebo později pravidelně dojížděla, tedy v letech 1932 - 1963. Proč se ty názvy užívaly a co znamenaly, to jsem se snažila vypátrat v době své dětské zvědavosti.

Ze vzpomínek Jaroslavy Veinfurtové zapsala Eva Horová