Připomínáme si 70 let od počátku deportací Židů

Připomínáme si 70 let od počátku deportací Židů

Termínem deportace označujeme nucené vystěhování, vysídlení, přesídlení, odvlečení, zavlečení, násilný transport jedné či více osob zpravidla z nějakých politických, náboženských, etnických či jiných společenských příčin. V letošním roce uplyne 70 let od počátku deportací Židů.

Z Dolní Lukavice byly 26. listopadu 1942 do Klatov a poté do  koncentračního tábora v Terezíně deportovány transportem Cd dvě rodiny:
Blochovi: Hynek Bloch (* 23.9. 1876), Regina Blochová (* 26.2. 1886)
Schanzerovi: Heřman Schanzer (*28.2. 1891), Elsa Schanzerová (*1.2. 1901), Josef Schanzer (*17.6. 1927). 20. ledna 1943  byli transportem Cq deportováni do Osvětimi, kde zemřeli v plynové komoře.

V evidenci obětí holocaustu, vedené Židovským muzeem v Praze najdeme jméno Jiří Schanzer (* 22.10. 1921), syna Heřmana Schanzera., který v roce 1940 odešel z domova a vstoupil do odboje. Při pokusu o přechod maďarských hranic padl do rukou gestapa. Byl odvlečen na Slovensko a Moravu, vězněn v Uherském Hradišti a v Brně. Zemřel 27. května 1944 v koncentračním táboře Buchenwald.

V evidenci však nenajdeme jména: Zdeňka Blochová (* 2.12. 1908) a Josef Bloch
(* 24.4. 1910). Dle informací pamětnice obce Dolní Lukavice, paní Anny Průchové, Josef Bloch „utekl“ přes hranice do Švédska a Zdeňka odjela ke známým na Šumavu, odkud po válce rovněž emigrovala.

Ve světě byl 27. leden zvolen jako Mezinárodní den památky obětí holocaustu.

Mgr. Eva Klepsová

K připomenutí počátku systematických deportací českých a moravských Židů do ghett a vyhlazovacích táborů zpřístupní ŽMP (Židovské muzeum Praha) 16. října (výročí prvního transportu do ghetta v Lodži) a 27. listopadu (neděli po výročí prvního transportu do terezínského ghetta) zdarma památník zavražděných českých Židů v Pinkasově synagoze. Po dobu otevření, od 9 do 18 hod., budou v synagoze k dispozici pracovníci ŽMP, kteří budou návštěvníkům pomáhat s orientací v památníku, s vyhledáváním doplňujících informací a odpovídat na jejich otázky.

Památník vznikl v 50. letech 20. století ve Státním židovském muzeu pod vedením Hany Volavkové. Jeho vybudování předcházel rozsáhlý průzkum a úpravy Pinkasovy synagogy, jejíž volba souvisela i s bezprostřední návazností na Starý židovský hřbitov. Jména na stěnách synagogy představují jeho symbolické rozšíření pro ty, kteří většinou žádný skutečný hrob nemají. Unikátní památník je dílem malířů Václava Boštíka a Jiřího Johna, kteří nejen připravili jeho působivý koncept, ale 77 297 jmen sami na zdi synagogy napsali.
Památník vznikl v době, kdy připomínání šoa bylo nanejvýš vnitřní záležitostí židovské komunity a kdy genocida českých a moravských Židů byla zmiňována jen na okraj příběhu utrpení československých občanů a boje komunistů proti nacismu. Jeho vytvoření bylo tolerováno, protože vznikl mimo veřejný prostor, v synagoze, a navíc v kontextu poválečných tryzen. V době po sovětském vpádu roku 1968 skrytí památníku před veřejností vyvrcholilo jeho dlouhodobým uzavřením, během něhož byly nápisy na zdech zničeny. Teprve po pádu komunistického režimu Židovské muzeum v polovině 90. let 20. století památník rekonstruovalo a znovu otevřelo pro veřejnost.

http://www.jewishmuseum.cz/cz/czaktualita20111012.htm
staženo dne 22. 1. 2012