Osud JUDr. Ferdinanda Veverky

Velvyslanec a diplomat Veverka

Prohlížím si zažloutlé fotografie zobrazující doktora Veverku, na jedné z nich doprovází prezidenta T. G. Masaryka na mírové konferenci v Ženevě v roce 1927, na druhé  je zvěčněn s jeho chotí v Chicagu, na další v zámku v Dolní Lukavici atd. JUDr. Ferdinand Veverka měl velmi pestrý život, jeho práce se neobešla bez cestování a života v zahraničí. Působil jako vyslanec v Bernu, Washingtonu, Vídni a Bukurešti. To, že byl velmi uznáván a ceněn dokazují vyznamenání. Na Mírové konferenci v Ženevě ve 20. letech 20. století  jako zástupce Československa u Společnosti národů obdržel Řád čestné legie Francie s červenou stuhou. Další medaile následovaly: nejvyšší řády Rumunska a Jugoslávie za autorství tripartitní smlouvy, tzv. Malé dohody. (Kopie preambule této dohody s jeho podpisem je dodnes uložena v Národním muzeu v Praze.) V Americe pobyl deset let, avšak žádné vyznamenání nezískal. Pro něj se mnohem cennějším stala fotografie od prezidenta Roosevelta s věnováním „svému dobrému příteli“. Ze vzpomínek se dozvídáme, že americký prezident si jednoho dne pozval vyslance k audienci do Bílého domu. Ten se dostavil, ale prezident byl již na svém sídle v New Yorku. Prezidentská kancelář zapomněla napsat do prezidentova diáře datum a hodinu audience. Jakmile se to Roosevelt dozvěděl, dal prý příkaz, aby vyslance s doprovodem policie dovezli na jeho soukromé sídlo, kde byl po dva dny jeho hostem. Tak mezi nimi vzniklo osobní přátelství.

Idylka v Dolní Lukavici

Jeho soukromý život byl také pestrý. Rodina si žila „nad poměry". V roce 1938 koupil barokní zámek v Dolní Lukavici kde žil až do konce války.  Z vyprávění pamětnice obce Dolní Lukavice paní Anny Průchové (*1913) se dozvídáme: „Na zámku měl Ferda i Nelly každý svůj pokoj, Ferda měl modré záclonky a Nelly růžové, bylo to moc hezké. Panství bylo obehnáno vysokou zdí, to víte, tam nikdo nesměl, měli tam lovecké psy, milovali nákladné hony….“  Informaci, že si libovali v honech dokládá např. návštěva barona Hildprandta z Blatné (manžela jeho sestry Kornélie), který byl několikrát zván na hony na panství v Dolní Lukavici. Manželé Veverkovi hodně cestovali což dokládá řada pohlednic zasílaných dětem ze zahraničí či pohlednice vnoučat prarodičům z výletů. V  srpnu 1930 Nelly Veverková od rodičů obdržela pohled z Greenvillu ve znění: „Drahá Nelličko, takového medvídka budeš mít příští rok připraveného, dnes odjíždíme, tvůj tatínek…“  Ani Ferda nezůstal odstrčen a rovněž obdržel plno podobných pohlednic.

„Zatahují se mračna“

Doktor Veverka byl neprávem obviněn z dobrovolného předání vyslanectví v Bukurešti hitlerovského Německu. Pravda byla jiná. Snažil se naopak s generálem Píkem, vojenským přidělencem, většinu dokumentů včas z budovy vyslanectví odvézt. Falešné svědectví ženy předsedy jedné levicové strany, která byla na vyslanectví zaměstnána, udělalo své. Komunistický tisk o něm tehdy napsal: „Několik dní po své zradě se dr. Veverka vrátil do protektorátu na svůj statek – 100 hektarů orné půdy a 150 hektarů lesa v Dolní Lukavici. Jeho dvacetiletý syn Ferdinand měl Anežčin dvůr v Dolině, dcera dostala milionové věno…" Přes protesty a autoritu plukovníka US Army Benkoskyho byl dr. Veverka zatčen a uvězněn.  Jeho majetek byl zkonfiskován na základě dekretu prezidenta republiky z 21. 6. 1945. Doktor Veverka se rozhodl emigrovat. To, že to pro něj lehké nebylo dokazuje literární úryvek – o loučení s jeho přítelem v Dolní Lukavici: „Oba muži pomalu sestupovali zadním schodištěm do přízemí. Zde v pravém křídle zámku byla kaple sv. Jana Nepomuckého. Z otevřeného vchodu zavanul chlad. Oba bezděky vstoupili dovnitř a zůstali stát za dřevěnými lavicemi. Stěny kaple byly vyzdobeny dvěma velkými obrazy s biblickými výjevy. Josefa Václava upoutala stropní freska s vyčnívající nohou. Vidí se naposledy. Byla to chvíle loučení a poslední návštěva Josefa Václava na zámku …" (vzato z knihy Jiřího Šmuclera: Sametová flétna, příběhy osudových setkání)  Veverkův útěk přes hranice se stal dramatickým, utíkali za hvízdání  kulek celníků  z nádražní budovy. Ale zdařil se! Poté přijal pozvání císaře Haileho Selassieho a stal se v Habeši jeho poradcem. Z dalšího života je nutné zmínit, že žil ve Francii, kde jeho potomci žijí dodnes.

Eva Horová