Obsah

Američanka
Už jí bylo přes osmdesát let, když přijela do naší vesnice. Cestovala přes moře parníkem. Velice si považovala, že na lodi byla nejstarší občankou a tancem jí poctil kapitán. Psal se rok 1939. Evropa žila v napětí, co přinesou příští měsíce, roky? Hovořilo se o tom, že bude válka. Nedala na sebe dlouho čekat. V září téhož roku se rozpoutaly válečné boje na polském území a pak se válečný požár rozhořel po celé Evropě.
Stará paní se zabydlela u svých známých. Obyvatele vesnice ji vzali na vědomí, ale bylo toho všude plno, událost stíhala událost a ta paní měla takové divné americké jméno, kdo by si ho pamatoval. Prostě byla to Američanka.
Vysoká, štíhlá, pro někoho snad i hubená. Nosila dlouhé černé šaty, které se skoro dotýkaly země. Z asketické tváře se dívaly černé oči. Vlasy měla také černé, trochu prokvetlé, stočené do drdůlku. A to všechno bylo schováno pod takovým zvláštním plochým kloboučkem. U nás ve vesnici nikdo takový klobouček nenosil. No, Američanka byla jiná a vzbuzovala respekt. Zvláště u nás – kluků.
Bylo-li příznivé počasí, obyčejně když svítilo sluníčko, stará paní chodila na procházku do zámeckého parku. Kráčela pomalu, rovná jako svíce, lehce se opírala o tenkou hůlčičku, nahoře zahnutou, dole opatřenou kovovým bodcem. Nikdy nespěchala, kráčela pomalu. Vážná, jen trochu jakoby lehký, zasmušilý úsměv se mihl na její tváři.
Po pískové cestičce obešla zámek a opět velice pomalu se vracela domů. Ale čas válečný se řítil velice rychle. Každý den přinášel nové a nové události. V tom strastiplném čase přešlo několik válečných roků.
Konečně tu bylo jaro pětačtyřicátého. Na obloze se stále častěji objevovaly bílé pruhy, které za sebou zanechávaly americké bombardovací svazy. Hloubkaři ovládali nebe a vrabci na střeše si cvrlikali, že válka se blíží ke konci. Jak čas ubíhal, přinášel každý den něco nového, zajímavého. Na starou paní si v té době nikdo ani nevzpomněl. Pravda, bylo už několik slunných dnů, ale Američanka na oblíbenou procházku nevycházela. Povídalo se, že polehává.
Události však nabraly nevídané tempo. Prvního května ráno se objevila na vysoké triangulační věži, která stála na pokraji lesa Háj, československá státní vlajka. Minulo několik dnů, bylo 5. května a od úst k ústům šla zvěst „ V Praze vypukla revoluce, je po válce !“ Pro nás kluky to byla událost prvního stupně. A což potom druhý den, když se do naší vesnice nahrnuly americké tanky, auta, jeeppy a na nich vojáci – Američané. Nadšeně jsme je vítali. Nerozuměli jsme ani slovo, ale to nebylo tak důležité.
Štáb americké vojenské jednotky se ubytoval na zámku, vojáci postavili své stany v zámeckém parku. Ve vesnici to bylo jako ve včelím úlu. Pletli jsme se mezi auty a mezi vojáky, kteří stavěli stany. No co vám mám povídat, byl to takový radostný zmatek. Ale zmatek v armádě? To by nešlo.
Vojáci uzavřeli zámecký park, na přístupové cesty postavili stráže a civilnímu obyvatelstvu byl vstup zakázán.
Jedna ze stráží měla stanoviště při vstupu do zámeckého parku, nedaleko zámecké budovy.
Za několik dnů se počala vesnice uklidňovat a život se vracel do normálních kolejí.
My kluci jsme se tak rychle nezklidnili. Byli jsme pořád nablízku amerických vojáků a navazovali jsme kontakt . Zvláště jsme si oblíbili stanoviště na kraji zámeckého parku. Nedaleko byl takový malý plácek, na kterém jsme hráli fotbálek. Vyhlíželi jsme k vojákovi na stráži v očekávání, že od něho něco dostaneme. Tu nás zavolal, dal nám žvýkačku nebo čokoládu, někdy i nějakou tu cigaretku.
Na starou paní jsme si opravdu ani nevzpomněli.
Až jednou. Bylo takové ospalé květnové odpoledne. Vojáček na strážním stanovišti se kolébal na židli, pušku měl opřenou o malý stoleček, přilba se mu svezla hluboko do očí. Dnes to nevypadalo že něco dostaneme a tak jsme se věnovali fotbálku. Když tu najednou jsme zpozorněli. Na samém počátku pískové cestičky se objevila černá postavička a velice pomalu pokračovala v chůzi do zámeckého parku. Hůlčičkou šramotila o kamínky v písku. Zanechali jsme hry a pozorovali co se bude dít.
Voják u stolečku se nepřestával kolébat na židli, zřejmě si příchozí ještě nepovšiml. Stará paní se blížila k jeho stanovišti. I my jsme šli blíže. Tu se voják pohnul, posunul si přilbu, aby lépe viděl, ale ještě se nevzrušoval. Pomalu se postavil. Stará paní se blížila. Civilní osoby mají vstup do zámeckého parku zakázaný. Voják u stolečku již stál, v jedné ruce držel pušku a druhou rukou naznačoval příchozí, že dál nesmí, že se musí vrátit.
To nás kluky velice zajímalo, co bude dál? Stará paní už byla několik kroků od vojáčka. Ten uchopil pušku do obou rukou, položil si ji vodorovně na prsa a pohyby vpřed a vzad naznačoval svůj úmysl, který vyjadřoval přesně. Zpátky, dál se nesmí! Ne tak stará paní. Postoupila těsně k vojákovi. Ten, viditelně zmatený , počal paní vysvětlovat, že nemůže pokračovat do parku , že je to zakázané a on, že je tady na stráži. To si myslím, že asi povídal a byl jisto jistě přesvědčený, že stará paní mu stejně nerozumí. Ta se na vojáčka jak se nám zdálo, pobaveně dívala a když skončil svůj monolog, stará paní se mu podívala přímo do tváře a teď to začalo. Čistou „amerikánštinou“ mu počala vysvětlovat, že už tady chodí mnoho let, že je to její pravidelná vycházka a že jí nemá co zakazovat. Tak to asi povídala. Vše jsme slyšeli, ale nerozuměli ani slovo. Zato vojáček rozuměl všemu. Vytřeštěně na starou paní zíral. Zdálo se nám, že je trochu menší. Pušku stále svíral vodorovně na prsou a nevěřil vlastním uším – vždyť ta stařenka mluví jeho mateřštinou. Stará paní skončila. Zvedla hůlčičku a špičkou jemně bodla vojáka do prsou. Ten, ještě v transu, poodstoupil o krok dozadu a stará paní pokračovala ve své procházce směrem do parku. Voják za ní ještě několik okamžiků hleděl, pak se rychle otočil, opřel pušku o stoleček, uchopil polní telefon a rychle točil kličkou. Podával hlášení, až mu hlas přeskakoval. Zvědavostí jsme ani nedýchali. Zajímalo nás, co bude následovat. Stará paní pokračovala v procházce.
Tu se najednou pootevřela těžká, dřevěná vrata zámku a skulinou vyhlédli dva američtí důstojníci. Rozhlédli se a namířili si to přímo ku staré paní.
Salutovali, něco povídali, pak vzali starou paní mezi sebe a všichni tři se vydali k zámku. „Tak, a teď ji zatkli“, prohodil někdo z nás. Na nic jsme nečekali a tuto velikou novinu jsme běželi rozhlásit do celé vsi.
Udělali jsme chybu. Jak jsem se později dozvěděl, věci se odvíjely úplně jinak. Starou paní přijal velitel americké vojenské jednotky, sešli se ostatní důstojníci na náhodné, ale zajímavé besedě. Pak všichni starou paní vyprovodili až k jejímu domovu.
A co bylo dál? Od této chvíle mohla stará paní chodit do zámeckého parku jako dříve. Vojáček na strážním stanovišti se usmíval a co víc, vždy staré paní salutoval. Pro všechny americké vojáky to byla čest se starou paní promluvit několik slov a nebo ji jen tak pozdravit.
A co ten první, se kterým se potkala toho ospalého květnového odpoledne? Bylo to pro něho jistě největší překvapení, které zažil na konci své dlouhé válečné cesty Evropou v západočeské vesnici – Dolní Lukavici.



Kasl Jaroslav
Ostrov

Pro redakci :
„Američanka“ se narodila 30. května 1858 v Dolní Lukavici č.p.51, dívčím jménem Marie Hrubá. Do Ameriky odjela se svými rodiči a třemi sestrami v roce 1883. Zde se vdala a přijala jméno Jursíková. Ze spojených států se periodicky, vždy na několik měsíců vracela do Dolní Lukavice. Okolo roku 1925 si zde nechala postavit od svého synovce Josefa Hrubého domek, který doposud stojí a má č.p. 161. Pokud paní Jursíková v domě nebydlela, sloužil v zimním období jako vývařovna polévky pro místní i přespolní školáky až do roku 1938, kdy se stará paní naposled vrátila ze Států do Dolní Lukavice. Po válce, asi v roce 1949 to už bylo paní Jursíkové přes 90. let, počala strácet paměť a orientaci. Rodina se rozhodla, svěřit ji do péče do ústavu pro přestárlé ve Šluknově, kde krátce na to zemřela.



Ing.Jaroslav Kasl
Na Kopci 1236
363 01 Ostrov