Američan

Američan
Jmenoval se John Shobey. Zůčastnil se 6. června 1944 invaze vojsk západních mocností na pobřeží Normandie. Jako příslušník americké specielní jednotky Ranger, bojoval při vylodění v úseku Omaha. Konec 2. světové války ho zastihl v Plzni, pak se přesunul do Dobřan a nakonec 16. května 1945 zakotvil se svoji jednotkou Ranger v Dolní Lukavici. Bylo mu 26 let, ale vypadal mladší. Uniforma zdůrazňovala jeho štíhlou postavu. Z pod světlého obočí se blýskaly veselé oči, ve kterých bylo takové zvláštní šibalství. Byl to takový sympatický kluk se stále rozcuchanou čupřinou vlasů. Místním děvčatům se líbil, ale nevěděla jak si ho získat. Zdenička o něho nejevila zájem. Zdál se jí starý a bylo zde tolik mladších. Při zábavě, kterou pořádali američtí vojáci před místním zámkem, John požádal Zdeničku o tanec. Maminka usoudila, že jim to spolu sluší a pozvala Johna na návštěvu. Jak se spolu domluvili, bůh ví. Zdeničce bylo skoro 16 let, a tak láska bylo něco nového, co ještě nepoznala. John si zvykl na návštěvy u zděnčiných rodičů. Se zájmem pozoroval jak se koncem června vesnice připravuje na svojí první mírovou pouť. Ve všech domácnostech se uklízelo, pekly se koláče, domky se oblékaly do slavnostního hávu. John pomáhal Zdeničce a hlavně byl zvědav na tu „pauť“. Zdenička v té době pracovala v Plzni. Pouťové přípravy byly v plném proudu. Na dvorku maminka s babičkou ve starých neckách praly záclony. Maminka si všimla, že na zemi leží jakýsi drát, vedoucí od domovních dvířek k domu. „Kde se tu vzal ten nepořádek?“, pomyslela si. Uchopila drát a s výkřikem klesla k zemi. Babička přispěchala na pomoc ale i ona zasažena eletrickým proudem padá do trávy dvorku. Kromě obou žen nebyl v domku nikdo. Snad sousedé zaslechli výkřiky a přispěchali na pomoc. Vyhledali Johna a ten přijel společně s vojenskou ambulancí a s ní americký vojenský lékař. Pořád byla ještě naděje. Doktor se sklonil nad ležícími ženami. Pomalu se narovnával a z jeho tváře bylo znát, že není již naděje žádná.
Zdenička zůstala na všechno sama. Nedávno odrostla dětským střevíčkům a bezstarostný čas uťal krutý osud. Dívka se nyní musela postarat o domácnost, o tatínka i bratra. Musela vařit, prát, starat se o malé hospodářství. John těšil, pomáhal. Znal mnoho z válečného řemesla, ale mírumilovnou kozičku podojit neuměl. Kdo nezažil, těžko uvěří. Neuvěří! A život šel dál. Proud času pomalu hojil rány. Osud nové rány připravoval. Pobyt jednotky Ranger v Dolní Lukavici končil a 6. srpna se vojáci přesouvali do Holýšova. Zdeničce odcházel přítel nebližší. John z Holýšova, na kole, několikrát přijel za Zdeničkou. Ale osud pracoval ve strojovém rytmu. Vojáci se vraceli do Států. Zůstaly jen vyměněné adresy a vzpomínky. Čas ubíhal. Zdenička přivykala tomu, že John na ní zapomněl. Ale nezapomněl. Napsal dlouhý dopis adresovaný Zdeniččině tetě. Měl důvod, že nepsal přímo Zdeničce. Po přeložení dopisu se dozvěděli, že John se vrátil do Clevelandu ve státu Ohio k manželce a dvěma dětem. A že pracuje v obchodě, který vede jeho manželka. Omlouval se, že jim tuto skutečnost nesdělil dříve a nabízel přátelství. Zdenička i tuto zprávu nesla statečně a nabízené přátelství neodmítla. Odepsala a následovaly dopisy další. John psal, že obchod nevynáší a že přešel pracovat do clevelandských oceláren. A pak jednou mu Zdenička odepsala, že se vdala. V roce 1950 byl John Shobey, v době válečných akcí v Korei, znovu povolán do armády, zařazen do 2. sledu spec. skupiny Ranger a patnáct měsíců byl připraven odjet do války. Korespondence pokračovala, život v obou rodinách probíhal normálně. John i nadále pracoval v ocelárnách. V roce 1962 stačila malá chvilka nepozornosti a mohutný lis vzal Johnovi čtyři prsty na levé ruce. V roce 1964 Shobeyovi prodávají svůj starý dům a kupují nový. Splátky jsou vysoké, John přijímá druhé zaměstnání. Bojových akcí ve Vietnamu v roce 1965 se John nezúčastnil. Přiblížil se rok 1966 a John z manželkou Thelmou přijeli ke Zdeničce a její rodině na návštěvu. Pobyli krátce a pozvali Zdeničku a jejího muže k návštěvě USA. Situace v Československu se lepšila, ale na cestu do Ameriky Zdenička odvahu ještě nenašla.
A osud nehodlal být milosrdný. V roce 1977 zemřela Johnovi manželka Thelma. Zůstal sám se synem a dcerou. Skoro každý následný rok přijížděl do Dolní Lukavice. Bojoval proti smutku. Při návštěvě v roce 1980 ho doprovázela dcera Sandra. V roce 1981, po 27 letech těžké práce v ocelárnách, v necelých 62 letech odchází do důchodu.
Osud nechtěl být ani po tolika letech milosrdný. V roce 1986 přijížní opět John do Dolní Lukavice. Netuší, že doprovodí manžela Zdeničky na poslední cestě. John opět nabízí pomoc. Zdenička nemůže přijmout. Čas hojí i tvrdé rány osudu. O rok později se Zdenička vydává prvně do Spojených států. Pak následují další návštěvy. John je dobrým hostitelem i průvodcem. Ukázal Zdeničce celý sever Spojených států. Nabízel jí společný život v Americe. Ale, Zdenička se vždy ráda vracela do Čech ke svým dětem a vnoučatům. Mnohokrát byla ve Státech. I John byl několikrát v Československu. V roce 1991 přebírá od primátora Plzně historickou pečeť města.
Přiblížil se den velkého rozhodnutí. John přenechává svůj dům dceři Sandře. V roce 2001 byla v USA civilní svatba. Do společného manželství vstoupili: Američan John Shobey a Zdenka Kohoutová. John obdržel povolení k desetiletému pobytu v České republice. Jak sám říkál: „To je dost, to mi stačí.“ Doléhaly na něho různé neduhy stáří. Špatně se mu dýchálo, ledaco ho bolelo. Často v bezesných nocích si John myslel, že se na něho dívá jeho osud. Přiznal se, že kdyby nebylo Zdeničky už by tu dávno nebyl.
Životním krédem Johna Shobeye bylo: „Better day will come!“ – „ Lepší den přijde!“
Bývalý americký voják John Shobey již není mezi námi. Zemřel 3. Března 2003 ve věku 84 let. Je pochován na novém hřbitovu v Dolní Lukavici. GPS: 49°36´25.07´´N
13°20´50.3´´ E

Fotografie z pohřbu Johna Shobeye

Ing. Jaroslav Kasl

Ing. Jaroslav Kasl
Na Kopci 1236
363 01 Ostrov